Pokud máte chuť reagovat na články nebo povídky na Blogu, můžete zde, budu rád.

Dobrý den, pročetla jsem si pár vašich próz. Zaujaly mě. Některé jsou psány tak lehce a vtipně. Skvělý relax. A pak – jako když běžný den protne nějaká zvláštní vzpomínka, a píšete eseje o hledání, jak se skrze vlastní „malost“, flustraci a pocit křivdy točíme v neblahém kruhu samoty a vzteku, jak si ve falešném pudu sebezáchovy kolem sebe stavíme bariéru, v níž doufáme, že nás ochrání. Neboť skrze ní k nám nedoléhne bolest ani sklamání, neuslyšíme žádná prosebná volání – ani to naše. Co na tom, že ve výsledku neumíme dát, ale skrz tu zeď už nejsme schopni ani brát ? Zachránila by nás terapie něhou, jenže - kde vzít odvahu přiznat si, že se potřebujeme navzájem, protože jen takto silné pouto nás dokáže povznést výš, udělat nás šťastnými. Vždyť podvědomě víme, že být tady pro druhého není slabost, ale výhra. Váš styl psaní má švih a váhu. Každý příběh nese svou vlastní myšlenku, poselství. Píšete hezky. Díky, čte se to samo.

Dobrý den, Petro!
Děkuji za milá slova. Těší mě, když čtenář vnímá to, co jsem vložil mezi řádky a nebojí se spatřit své vlastní nitro jako v zrcadle. Když se nebojíme svého obrazu, je to výraz odvahy a naděje, že věci dokážeme změnit. Díky, díky!

Není zač. Přečetla jsem mnoho textů od různých autorů, ale jen zlomek z nich na mě zapůsobil tak, že se k nim po čase ráda vracím. Vaše prozy, byť jsou některé až děsivé (viz. Poprvé) v sobě nesou energii extrémně vnímavého autora. Jsou psány s nadhledem, přesto je v nich spousta citu, smyslu pro humor a něco, co se mi nedaří uchopit slovy – snad laskavost? Nevěřím, že jste toho nenapsal víc :o)