MINULÉ ŽIVOTY V REGRESNÍ TERAPII

© 2010 Ivan Olenič

Upraveno a doplněno z vlastních příspěvků na Internetovém portálu www.dusecz.com v roce 2004

 Fenomén tzv. minulých životů stále oslovuje mnoho lidí, kteří hledají odpovědi na otázky své vlastní existence a smyslu života. O co tedy jde? Je to pravda? Jedná se o skutečné vzpomínky na vlastní minulost nebo jde jen o fabulace naší citlivé psychiky? Mohlo by jít třeba o sebevyjádření našeho podvědomí? K čemu je to dobré? Vznesu ještě jednu řečnickou otázku. Je v zájmu nějakého vyššího principu bytí, abychom o svých případných minulých životech věděli, či je nám taková informace na vědomé úrovni záměrně odepřena samou podstatou evoluce? Neumím na to odpovědět.

K dostačující a průkazné odpovědi se prozatím můžeme jen přibližovat vědeckým zkoumáním či prožíváním vlastní iracionality. Můžeme vyslovovat hypotézy a přitom vždy půjde jen o naše různé úhly pohledu a sledování účelnosti a smysluplnosti dosaženého poznání. Úhel pohledu, což je vlastně pohled jednoho jediného pozorovatele, je vyjádřením postoje každého jedince, protože podmínky jeho života v daném okamžiku takový úhel nastaví. Každý máme absolutní svobodu v získávání zkušeností a jejich interpretování. Můžeme načerpat dostatek informací k tomu, abychom si osobní názor mohli vytvořit bez pocitu vnitřní nejistoty, že se odchylujeme od normálu, neboť takovým věcem věříme či nevěříme. Pokud nějaký názor na základě vlastního pozorování, prožívání a přiřazení významů v sobě upevníme, nemůžeme se stát obhájci naší víry, což v této oblasti činí jak věda, tak alternativní směry, ale měli bychom svoje poznání stále obohacovat a rozvíjet při vědomí, že my jsme těmi pozorovateli dění v naší mysli a naše uvědomění je prozatím nepřenositelné.

Podíváme-li se na účelnost a smysluplnost vytváření hypotéz, tedy teorií, často lze předpokládat nějaký záměr, kterým je podpora jiné hypotézy. To může být v zájmu jedince, komunity nebo i celé společnosti. Zde je důležité, umět na základě vlastní zkušenosti rozpoznat manipulativnost nebo oprávněnost takových záměrů. Je škoda, že člověk hledající "pravdu" o své spirituální podstatě je v dnešní době informačního boomu vystaven mnohým zavádějícím teoriím od různých autorit a ve své neuvědomělé pohodlnosti je náchylný tyto názory nekriticky přejímat. I zde totiž účinkuje neviditelná síla společenského kontextu, tradic a konvencí, která spolu s aktivní medializací vymezuje prostor pro naše myšlení. Jako jediná možná obrana je zde usilování o vlastní poznání a vlastní prožitky. Jedině tak si budeme umět vybrat a nebudeme závislí. Oponenti tvrdící něco o nezpochybnitelných axiomech, posouvání poznání nad zkušenosti předků atp. mají pravdu jen do té míry, pokud nejde o subjektivní, vnitřní prožívání sebe sama, prožívání Já. Podléháme zde zřejmě jiným zákonitostem, než jenom těm, které jde prokázat. Každé Já se rozvíjí na základě vlastních, pro něj důležitých prožitků a zkušeností. Bez nich není individuální vývoj.

Jaké jsou tedy mé odpovědi na otázky v úvodu? Ke každé bych mohl vyslovit nebo napsat mnoho slov, se kterými bych nemusel zítra souhlasit, protože mé poznání se stále vyvíjí. Ve své terapeutické praxi používám kromě jiného též metodu Hlubinné abreaktivní psychoterapie, tzn. regresi do minulých životů a také techniky práce s tzv. přivtělenými dušemi. To je můj způsob poznávání nepoznatelného, poznávání toho, co druzí, nejčastěji klienti, znají a přiřazují tomu své významy. Na základě těchto vlastních zkušeností pak vyslovuji hypotézy.

Jak jsem již uvedl, je omezující jen přejímat názory na problematiku minulých životů. Co bylo kýmkoli řečeno, má sloužit k rozšíření vlastního poznání skrze osobní zkušenost. Nikdo do dnešních dnů totiž neprokázal, že minulé životy nebo inkarnace duše skutečně existují. O existenci duše nemluvě. Zároveň je potřeba podotknout, že ani věda se svými možnostmi dnes není schopna podat důkazy opačné. Vše jsou tedy jen pouhé teorie a záležitosti víry. Jak k tomu racionálně přistoupit? Zcela odmítnout to nelze, lidé na celém světě o tom hovoří a nějaké zkušenosti mají. Máme tomu tedy uvěřit? Myslím, že ne. To by byla chyba popírající vše, co jsem už naznačil. Máme tomu tedy nevěřit! To by byla druhá chyba. Takže, co nám zbývá? Řekl bych, že pozorovat.

Pro tento účel se nebudu dále zabývat otázkami víry ve smyslu náboženském, ale naznačím základní hypotézy umožňující rozvíjet další teorie:

Hypotéza 1.:

Je to nesmysl! Veškeré uvědomované i neuvědomované podněty v našem životě se ukládají v paměti a odtud jsou vyvolávány do vědomí např. vzpomínáním, ty neuvědomované např. ve snech. Pokud si začneme vybavovat vzpomínky na nějaké minulé životy, jde jen o vymýšlení příběhů, odrážejících stav našeho podvědomí, v reáliích nám nějak známých. Někdy jsme něco slyšeli, četli nebo viděli a mozek to zpracuje do věrohodného děje, který se týká jakoby nás. Jde o neškodné bájení, projevy hysterie, exhibicionismu, duševní poruchu, hru s představivostí nebo útěk z nepříjemné reality všedního dne.

Hypotéza 2.:

Zatím nic nevíme. Učili jsme se o zákonech zachování energie. To, že celé tělo nějakou energii má, je zřejmé. Tato energie by tedy podle těchto zákonů měla existovat i po smrti. Mohla by to být duše? Již řecký filozof Demokritos měl představu jakési "atomární duše", která se po smrti rozprostře do éteru a její jednotlivé částečky se mezi sebou míchají s částečkami jiných rozprostřených duší, až se při vzniku nového života opět nějak poskládají.

Nejnovější poznatky genetiky hovoří o genové paměti. Proč by geny nemohly uchovávat i takovéto informace? Pak by ovšem nešlo o naše minulé životy, ale o vybavení vzpomínek třeba někoho jiného.

Hypotéza 3.:

Naše minulé životy existují. Není pochyb, protože každá bytost prochází vývojem, který započal Velkým třeskem. Vše vzniklo v jediný okamžik a je podřízeno linearitě a kauzalitě. Svědčí o tom mnoho, např. popsané případy indických dětí, které si vzpomněly na svůj předchozí život ve vzdálených místech, kde se poté setkaly se svými příbuznými. Populárně-naučná literatura je dnes plná příkladů, kde amatérští i profesionální badatelé téměř s detektivní pečlivostí pátrají po důkazech minulých životů u jednotlivých osob a tyto důkazy nalézají v matrikách, na hřbitovech a v osobních svědectvích.

Další hypotézy je možné vytvářet dle libosti na základních poznatcích z různých vědních oborů, v poslední době je zajímavá např. kvantová fyzika.

I když kromě víry tedy nemáme žádnou jistotu, jak to s těmi minulými životy skutečně je, pracujeme v psychoterapii i s touto hypotetickou minulostí jedince. To, že k této naší minulosti patří např. i prenatální období, to je doba, kdy se vyvíjíme v matčině těle, též neakceptuje každý. Přesto je prokázané, že lidský plod vnímá podněty jak od matky, tak z vnějšího světa. Tyto prožitky se ukládají v paměti a jsou v průběhu dalšího života vybavitelné. Otázkou tedy zůstává, kde je ona hranice vzniku naší individuality. Mohl by to být okamžik početí? Moje zkušenosti z terapií ukazují, že jedinec se někdy uvědomuje již krátce před početím, někdy v okamžiku svého početí, jindy až v pozdějších fázích prenatálního období. V těchto okamžicích zpětně vybaveného sebeuvědomění bychom mohli hledat vznik individua, jehož mysl je ještě nezatížena zkušeností současného života.

S regresí, návraty do minulosti, také běžně pracovali a tuto minulost analyzovali i známí zakladatelé psychoanalýzy Freud a Jung. Jejich pozornost však byla především upřena na období dětství. Označujeme li tedy něco za minulý život, musíme ho hledat před početím. Vracíme se pamětí v čase proti proudu a s překvapením zjišťujeme, že tam něco nacházíme. Naše paměť totiž uchovává informace, o kterých nevíme, kde jsme k nim přišli. To už někdy zjistil určitě každý. Jak je to možné? Opět je zde mnoho teorií vědeckých i laických, ale jsou to pořád jenom teorie. Pokud chceme akceptovat existenci duše, uvěřit v její cestu z života do života, nalezneme v dnešní době informační svobody tolik materiálu, že budeme mít z čeho vybírat. Pak už jen stačí, uvědomit si sama sebe jako duchovní bytost a ke svému poznání přikládat nové a nové střípky mozaiky života. Několik způsobů, které mohou rozhrnout oponu tajemství uvádím dále:

Cv.1

"živé sny", tzn. takové sny, o kterých lze s určitostí říci, že nás velmi oslovily svojí uceleností, vývojem nebo popisností. Po takto prožitém snu člověk sedí na posteli a je udiven. Poselství takového snu je v nás hluboce vryto. Zkuste si takový sen zapsat a stále se k němu vracet. Své zápisky rozšiřujte a možná budete překvapeni, jaký děj se před vámi otevře. Toto může být "vzpomínka na minulý život"

Cv.2

"setkání", kdy člověk, kterého potkáte, je vám velmi známý. Záměrně neuvádím velmi blízký, protože i opačná poloha je možná. Zkuste zjistit, co vás s tímto člověkem ve vašem životě spojuje, co vás svedlo dohromady. Dá se v tom vypozorovat nějaká dávná spřízněnost duší? Zamyšlení nebo meditace na toto téma může náhle vyplavit "vzpomínku na minulý život"

Cv.3

"místo nebo událost" ve vás náhle vyvolá hnutí mysli. Může být pravdou, že se jedná o deja vu, ale pokud ne, události pokračují. Vy máte opět jedinečnou možnost tyto okamžiky zachytit a ve své mysli s nimi pracovat. Objevujte souvislosti, pozorujte svoje reakce. Buďte zcela svobodní ve své představivosti. "Vzpomínku na minulý život" si náhle uvědomíte

Cv.4

"dotazník", to je vlastně forma sebezkoumání. Nadepište si odstavce např.: "Země, město, oděv, jídlo, pití, koníčky a záliby, práce, zvyky atd.". Poté přemítejte u jednotlivého tématu, co z něho nejvíc ovlivňuje váš život, co je vám nejbližší a nejsympatičtější nebo k čemu máte odpor. Pokud budete pracovat soustředěně, sestavíte si profil, ze kterého může být na první pohled zřejmé, jaká byla vaše minulost. I tak si můžete "vzpomenout na minulý život"

Jiné způsoby vycházející z duchovních nauk, mystiky, šamanismu ad., neuvádím záměrně, protože by to vyžadovalo hodně prostoru a tato literatura je běžně dostupná. Jak je vidět, možností je vícero. K žádnému sebezkoumání nepatří "drogy", ne proto, že se to nemá, ale proto, že mohou negativně ovlivnit psychiku a poškodit zdraví. Přesto o takových metodách s asistencí referuje např. Stanislav Groff nebo je lze nalézt v šamanských kulturách a v tomto kontextu mají svůj význam.

Pokud jsme provedli některá předchozí cvičení, víme toho o sobě zase o něco víc. Vnímaví a citliví lidé si již uvědomují, že náš současný život nemusí být jediná poznatelná realita. Jenže vše, co se nám nyní honí hlavou, jsou jakési neurčité pocity, které rychle vyprchávají. A my přece stojíme o pořádný prožitek se vším všudy. K tomu nám nejlépe poslouží pomoc nějakého průvodce, který má alespoň základní výcvik v této oblasti. Podotýkám, že to nemusí být "profesionál", tedy psycholog nebo psychiatr. Jsou metody, které se může naučit každý, nejsou nijak nebezpečné a velmi dobře splní účel. Vždy by však mělo platit, že takový vhled do naší "minulosti" bychom neměli provádět pro zábavu, ale měl by být jedním z prvků zkoumání sebe sama s hlubším smyslem vedoucím k "uzdravení ducha" nebo těla. Samozřejmě, že jde k věci přistoupit i opačně, ale zde nebude většinou dosaženo žádného hlubšího prožitku, respektive se získaným si nebudeme vědět rady, či nám nebude jasné, jak s tím naložit, popř. z toho nebudeme mít dobré pocity, neboť prožitek bude naopak až velmi hluboký. Z toho vyplývá, že i zde je nutná příprava a určitý osobní vývoj.

Je zde ještě jedna neopomenutelná cesta. Hypnóza. Osobně se domnívám, že práce s hlubokými stavy hypnózy patří do rukou odborníků, profesionálů, a v rukách experimentujícího laika mohou napáchat na psychice jedince mnoho škod. Opět nechám na každém, zda k takové možnosti zásahu do svého nevědomí bude svolný. Dále se budu zabývat jen metodou "vybavování", tzn. terapií, auditem, ve stavu Alfa. Předností této mozkové frekvence, která prakticky nastává v okamžiku, kdy zavřeme oči je to, že člověk si je stále vědom všeho, co se kolem něj odehrává, s jeho podvědomím nelze nijak manipulovat a hlavně, kdykoliv z tohoto stavu může dobrovolně odejít. Mezi nejznámější metody tohoto druhu u nás patří především Hlubinná abreaktivní psychoterapie.

V žádném případě není potřeba se této metody bát, sama o sobě neuškodí. Uškodit může jen špatný úmysl nebo manipulující ideolog, buďte proto vždy obezřetní, vyptávejte se hned od začátku a snažte se získat reference. Někdy i požadavek na neúměrně vysokou platbu za sezení může být informací o tom, že ne vše, co je drahé, je dobré. Prostě vždy používejte zdravý rozum. V této oblasti naleznete terapeuty nebo auditory, což je nejpoužívanější označení, kteří sledují především vaše "léčení" a finanční odměna je vyjádřením hodnoty za jejich čas a práci.

Podstatnou záležitostí, se kterou pracuje regresní terapie, je schopnost naší mysli vybavovat. Co je to tedy to vybavování a jak funguje? Je to jiné, než vzpomínání. Jestliže si chceme na něco vzpomenout, pátráme ve své paměti po uložené informaci v našem vědomí. Pokud tam taková informace není, je někde zasunutá či vytěsněná, nenajdeme jí tam. Vybavování je zcela jiný mechanizmus a pracuje s podobností uložených dat v naší psychice. Odborně se to nazývá asociace. Zkusme si takovou asociaci názorně ukázat. Zavřete oči a představte si stůl a na něm tác se švestkovým koláčem sypaným drobenkou. Vidíte ho? V drobných odlišnostech všichni uvidíme to samé. Pokud necháme své myšlenky volně plynout, na základě asociací se další "vidění" bude u každého diametrálně odlišovat. Někomu se vybaví vzpomínka na jeho dětství u babičky na konci prázdnin, jinému kuchyň plná kouře, když takový koláč zapomněl v troubě hlídat. Někdo si vybaví, jak spadl ze stromu, když švestky česal a zlomil si ruku. Paměť nám začne předkládat mnoho událostí, které spojuje něco z původní představy. Někdy jsou tyto asociace na první pohled doslova nelogické. Ale vždy se nám vybaví něco, co je pro nás nějakým způsobem důležité. Zachytit to důležité je úkolem terapeuta-auditora, navázat na to, a proti proudu času se vydat hledat vzpomínky pro nás zásadní - ozdravující.

Jak takové sezení s návraty do minulosti probíhá? Velmi jednoduše. Terapeut - auditor po úvodní anamnéze vyzve klienta, aby zavřel oči a vybavil si poslední událost, ve které se přihodilo to, co je předmětem sezení, například migréna. Klient nevzpomíná, ale pomocí vizualizace si vybavuje maximum informací daného okamžiku. To znamená co nejvíce podrobností, zvuky, pocity. Účelem je přimět paměť uvolnit záznamy ze všech smyslových orgánů a čidel organismu. Toho lze dosáhnout opakovaným procházením takové události. Když terapeut dojde k závěru, že vědomí klienta je dostatečně rozšířeno, vyzve ho, aby se přesunul k ještě starší události, která je provázena stejným vjemem, v tomto případě bolestí hlavy. Protože jsme v první události rozšířili vědomí a znovu vybavili podobné pocity na paměťové stopě, je přechod ke starší události poměrně jednoduchý. Klient si vybavuje další a další události a je překvapen, co všechno si pamatuje. V tomto konkrétním případě nebude výjimkou vybavení vlastního příchodu na svět, tedy porodu a nějakých obtíží s tím spojených. A úkolem terapeuta je hledat takovou událost, kde došlo k prvotnímu vzniku obtíže.

Takovým okamžikem může porod být, ale mnoho terapeutů si všimlo, že po takové terapii sice dojde k vymizení somatických obtíží, po určité době však dochází k recidivě. A také si všimli, že pokud klienta pošlou k ještě starší události, než k porodu, většinou s tím nemá problém a začne klidně popisovat nějakou souvislost s reáliemi třeba sto let starými. Už jsme tedy tam, v minulém životě! Zde, ve většině případů terapeut objeví tzv. primární engram, tedy událost, kdy došlo k přímému ataku na konkrétní část organizmu, kde se poprvé objevila bolest nebo jiný problém. Pokud zde dojde k rozšíření vědomí a k vytvoření příslušného komentáře k události, dochází ke katarzi, což přináší uvolnění a vymizení obtíží. Většinou natrvalo. I zde platí, pokud obě strany odvedou poctivou práci, je i výsledek úžasný.

Nechci vyvolávat nepřiměřený optimizmus, byť se popsaná metoda jeví jednoduše. Skalní příznivci budou tvrdit, že se takto dá řešit vše, vyjma fyzických destrukcí, já k tomu podotýkám, že teoreticky se dá opravdu řešit vše. Ale je zde jedno velké ale. Tím je, jako ve všem, samotný lidský faktor. Je li auditor nepřipravený a sám se potýká se spoustou vnitřních problémů, klient ho svými zážitky natolik restimuluje, že se to projeví již při samotném sezení, kdy terapeut v podstatě začně řešit sám sebe. Je li nepřipravený klient, nedůvěřuje li terapeutovi, začne se bránit vybavování příliš emočně nebo citově podbarvených zážitků a uvědomování jde jakoby po povrchu. Jsou zde komplikace v podobě požívání návykových látek, léků a těžších duševních poruch, což platí taktéž pro obě strany. Dalším faktorem, který dokáže podstatně ovlivnit výsledky terapie, jsou klientovy představy cizích entit, které na něj působí, především zbloudilé a přivtělené duše nebo magicky vytvořené energie, zaklínadla, larvy atp., a ty mají samozřejmě odlišný názor na klientovo uzdravení.

Toto vše si je klient při regresi schopen uvědomit, a pokud je terapeut stále bdělý a ostražitý, sleduje i stopy takového působení. Na druhou stranu je nutné podotknout, že klientovi přichází na pomoc i energie vnímané pozitivně, což jsou představy duchovních rádců, průvodců a ochránců nebo andělů. Pokud tedy svojí mysl otevřeme a zbavíme jí všech předsudků, zjistíme, že práce s těmito pojmy je zcela běžná a pro daný účel velmi užitečná. Lidská psychika je mocný čaroděj, ale zázraky bez pomoci vlastní vědomé práce či řízených vnějších vlivů nedokáže.

Každý, kdo je "na cestě" a hledá sám sebe nebo se potýká s nějakým zdravotním problémem či formou strachu, má možnost prostřednictvím terapie minulými životy nejenom získat zcela nové a zásadní informace o sobě, ale zároveň může řešit a zcela vyřešit i své zdraví. Vycházejme z toho, že JÁ (tj. duše, jedinec, vědomost našeho bytí, prostě já jako jedinečná, sebeutvářející bytost) zná veškeré příčiny svých vlastních neduhů. Tedy víme, proč nás bolí hlava, ale z nějakého důvodu si to nejsme ochotni přiznat.

Bojíme se, samozřejmě v podvědomí, že když si důvod naší bolesti přiznáme, nějak se sami před sebou znemožníme, protože jsme v něčem zklamali. A právě přiznání a uvědomění je klíčem. Akceptujeme li, že vše se stále opakuje, že se stále setkáváme se stejnými situacemi (Nebo stále stejné situace vytváříme?), je zřejmé, že cokoli řešíme, řešili jsme již v minulosti a nevyřešili. Půjdeme li nazpět, dokážeme najít momenty, kdy jsme selhali, ale pořád budeme cítit, že jsme to my a my se přece máme rádi. Jak to však bude vypadat, bude li tady nějaká vzpomínka z minulého života? Týká se nás to, ale už ne tolik osobně. To co řešíme, prožijeme sice se vším všudy, ale rozhodně nás to nebude traumatizovat, takže nevznikne další negativní zápis v naší paměti.

Co z toho vyplývá? Málokdo si skutečně upřímně přizná, že se v tomto životě dopustil spousty nepravostí, nespravedlností, že jeho charakter a morálka je v některých chvílích zavrženíhodná, že má v sobě tolik závisti, že se užírá i ve spánku, že je vypočítavý a lstivý, zlý a nevím co ještě. Rozhrneme li oponu prožitků z jiného života, tyto vlastnosti na sobě můžeme pozorovat a uvědomovat si je, ale co je nejdůležitější, dokážeme o nich mluvit. Proč? Protože to už přece bylo, teď jsme jiní! Účelem terapie není klienta hodnotit, zda je lepší nebo horší, ale přivést ho k jeho vlastnímu uvědomění o příčinách a následcích chování a myšlení v kontextu s jeho právě prožívanou realitou. Pokud k tomuto dojde, vývoj jedince může poskakovat velkými skoky kupředu. Kdeže to je, to kupředu? 

Jedno z mých prvních sezení bylo s klientem, který si stěžoval na bolest v oblasti srdce. Člověk to byl velmi vnímavý a citlivý. I jeho vizáž vypovídala o jistém druhu vznešenosti, který patří k francouzským šlechticům 16. století. Některé jeho pohyby a gestikulace ukazovaly na pozůstatky aristokratické distingovanosti. V průběhu téměř celodenního sezení jsme prošli od současnosti až po několik tisíc let nazpět do velmi vzdálených civilizací mayského typu. Všechny životy, které byly otevřeny, v sobě měly fyzický útok na srdce jeho nebo někoho jiného a on to viděl a nějak to na něho působilo. Jeden život, který byl proti těm ostatním velmi výrazný, co se změny osobnosti týče, byl zjevnou snahou podvědomí, vypořádat se se stopami negativních charakterových vlastností, které v současném životě mohl vnímat, ale zcela jistě by je nikdy nerozvinul, neboť po takové zkušenosti prostě netoužil a odmítal ji. V popisu reálií nebudu přesný, není to tak podstatné. Své otázky vynechám a vše shrnu do uceleného vyprávění klienta. V praxi to takto uhlazeně nevypadá.

Kazuistika 1

"Sedim v hospodě. Je večer. Je to taková zájezdní hospoda, dřevěné lavice a stoly, krb s hořícím ohněm. Něco piju, asi víno. Je tady možnost ubytování a přenocují tady kupci. Jednoho zrovna pozoruju u vedlejšího stolu. Má takový naditý váček u pasu. Ten chci.

Jsem malý, zavalitý, krátké tlusté prsty, fuj já sem hnusnej! Takovej skřet, zloděj! A strašně chci ty prachy. Kdeže to jsem? Francie, 14. století, někde ve Středozemí, ….a co se ptáš! Co je ti do mě? Vo mě se nikdo nezajímá, jsem odpad, špína!

Už sedim s tím kupcem u stolu. Vypráví mi ňáký nesmysly o sobě, že má děti..prostě kecy, nezajímá mě to. Myslim na to, jak ho okradu. Loučí se, že jde spát. Dívám se za ním, jak odchází do patra. Pak dojíždím jeho pohár s vínem. Beze studu. Sem fakt vodpornej. Ani v tom těle nechci bejt.

Už je hluboká noc. Sedim na posteli a čekám, až bude klid. Jdu k němu na pokoj. Spokojeně spí. Váček s dýkou vedle sebe. Beru to. Pak beru tu dýku a obouma rukama, s velkou silou, mu jí vrážím do srdce. (Uspokojivý, jízlivý úsměv, radost z pronikání dýky do těla oběti) Několikrát. Jen heknul. Proč jsem to udělal? Jen tak! No a co!! Utíkám z města.

Žiju celkem spokojeně někde u moře, rybářská vesnice. Umírám stářím, přirozeně. Jestli lituju? Čeho?! Proč?! Ničeho nelituju, nikdo na nic nepřišel. Je mi to jedno!"

Velmi zajímavá zde byla změna osobnosti tohoto klienta. Neprůbojný a neagresivní člověk se náhle změnil v opravdu odpornou, zavrženíhodnou bytost, malé zavalité postavy, s hrubým hlasem a obhroublým slovníkem, bez charakteru a bez morálky. Sám klient byl nad "sebou" znechucen, což dával najevo i mimikou vyjadřující maximální opovržení. Po vybití všech emocí tohoto "života" a uvědomění, si klient v podstatě oddechl, že to má za sebou a společně jsme se tomu zasmáli. Já vím, že tento zážitek měl výrazný podíl na odstranění bolesti u srdce z jeho současné reality.

Často, v souvislosti s regresemi, je pokládána otázka, zda to není nebezpečné a zda lze regrese podstoupit i s dítětem. V následné ukázce představím jedno sezení, které jsem absolvoval s dvanáctiletou dívkou. Není to standardní zážitek, který bychom očekávali, protože je od pojetí reality dospělým jedincem velmi vzdálený. Nicméně pro klientku to realita byla a bolestivé pocity při prvním procházení události byly dost intenzivní. Sám jsem se v průběhu sezení záludnými dotazy snažil děvče nachytat při vymýšlení, ale nepodařilo se mi to. Pro ni to byl skutečný návrat a realita, ve které se zrovna nacházela. A pro mě to byla zcela nová zkušenost v pohledu na terapii minulými životy, kdy vše nemusí být jako z učebnice dějepisu. Zde je tedy upravený zápis:

Kazuistika 2

1. 6.9.2002 - V.O. - souhlasí se zveřejněním

2. 12letá dívka

Asi před rokem se objevila bez zjevné příčiny bolest v pravé noze, konkrétně v patě. Pata při chůzi bolela někdy velmi intenzivně, takže se na ní nemohla postavit. Poslední dobou i bolest achilovky a tuhnutí celé chodidlové šlachy. Dle lékaře růstové bolesti kostí. Vzhledem k věku začínáme auditovat strach z bolesti obecně. Záměr je auditovat bolest nohy.

Poslední vzpomínka z tohoto života je cca v 5 letech. Pak, při odskoku ke staršímu zážitku, se náhle objevuje před průhlednou zdí. Neví, jak má dál pokračovat, proto dostává pokyn k průchodu touto zdí…

3. „…zámek, je průhledný, v mracích, jako bych zmizela ze Země a objevila se tady. Jsou tu hory, zelená tráva, teď už to vypadá jako hrad. Je tu cesta, nekonečná. Hrad má tmavou bránu. Chci jít do toho hradu, buším pěstma do tý brány. Otevírá nějaká ježibaba, samá bradavice. Už jsem za ní, už jsem tam. Rozhlížím se, něco hledám, chci jít za králem. Jsem v nějaké místnosti. Je to hrůza, je tady 12 dveří. Dveře přede mnou se otevřely a vylétli netopýři. Nalevo ze dveří vybíhají krysy. Z ostatních jde jen světlo.

........jsem v podzemní jeskyni, teče tu podzemní řeka. Vstupuju na loďku a pluju po té řece. Doplouvám na místo, kde vystupuji. Visí tam klíč v pavučinách. Fuj. Je to klíč od posledních, 12tých dveří. Musím se odvážit přes ty pavouky, musím tam. Když pluji zpět, na stěnách jeskyně vidím ducha, je bílý, jako nakreslený.

........otevírám ty 12té dveře. Rozsvěcí se lampa. Jsou tam mrtvoly, usekané hlavy, ruce a těla. Stráže si mě nevšímají. Jsou tam další, zlaté dveře. Vím, že tam je král. Já jsem bojovnice, mám brnění, a jsem nepřítel toho krále. Je to jako ve Xeně, já mám i oblečení jako Xena. Nevím, proč jsem tady, nechci mu ublížit. Král zavolal stráže. Šoupli mě do vězení. Jsou tady mříže. Zabodli tady nějakýho vězně. Vidím svojí nohu a přemýšlím, co se s ní stane. ....jsem tu asi týden, stráže mají meče. Vím, že mě chtějí zabít, ale já chci utéct.

........utíkám, utíkám z hradu. Když utíkám, je v hradu hrozný poplach, jako bych něco znamenala. Utočí na mě a střílí po mě šípy. Jeden se mi zabodl do paty. Je dřevěný a má železný hrot. Moc to bolí, jako by ta pata odpadla. Stejně běžím dál. Jsem bezmocná. Nevím, jestli s ním běžím. Bolí mě hodně i achilovka. Na hradbách mají i děla. Stojím tam, bolí mě to, šíp už je pryč, zůstal tam jen ten hrot, cejtim se jako bez chodidla. Jdou po mě vojáci. Obklíčili mě a jeden mě rozsekl mečem vejpůl od hlavy dolů. Cejtim tu bolest v noze, v tom místě, pořád se vidím a duše jde z těla ven.

........mizím v mracích a cítím tu bolest a pak jen mraky. Stoupám jako do nekonečna, jako bych byla anděl. Ta bolest už není. Teď jsou mraky zlaté a já taky. Jdu po zlatých schodech, zlaté zábradlí. Vidím nějaký lidi, jsou takoví mírní, hodní, ukazujou mi cestu. Pak vidím dědy s bílejma vousama v posvátnejch šatech. Je jich pět. Mlčej, jen ukazujou, abych šla dál, na zlatý trůn, co tam stojí. Já si na něj sedám, je blesk a jsem zase ve školce. Blesk byl moc hezký. (školka je poslední procházená událost před touto)

STARŠÍ UDÁLOST: .......jsem zase u hradu. Je tam bílá vlajka, červené a modré praporky. Koukám na tu bránu. Otvírá se. Cítím, že je to na mě podraz. Ten král mě tam chce vlákat. Přesto tam jdu. Je tam dvůr, nádvoří, hodně od krve. Jsou tu jabloně a králíkárna. Otevírají se dveře a vychází král. Je u mě. Říká mi: "Pojď se mnou, nic ti neudělám." Věřim mu a jdu dovnitř. On si sedá na trůn a já tam stojím. Pak zavolá stráže a ty mě drží a já se musím dívat na to, jak někoho zabíjí. Ten člověk už nemá pravou ruku. Řežou mu i pravou nohu pilou na mučícím stroji. Je to můj bratr. (ne v současném životě) Pak na něj musím já. Jsou tam dva vojáci. Pilou mi řežou levou ruku a levou nohu. Když mě řežou, bolí mě to u srdce. Ten král se strašně směje. Pak mě nechaj. Odvádí mě na ten dvorek a tam mě oběsí na té jabloni. Už tam visí ten můj bratr. Tam mě ještě rozstřílí a jsem na cucky. Jsem zase jako duch a nic necítím. Do nebe jdu z jiné strany. Je tam jeden z těch dědů, můj rádce. Vidím čísla 1984, 28. září. Asi je to den, co mě zabili.

STARŠÍ UDÁLOST: .......vidim oblohu, ptáky, slunce, krásnou krajinu a moře. Já jdu jako člověk, bojovnice, po pláži. Žene se ke mně voják, nepřítel. Zabodne do mě meč, do břicha, je to hrozná bolest. Ležim tam na tý pláži. Pak přichází velká vlna a splachuje mě do moře. Pluji po moři mrtvá, ale vidim. Voda mě vyplaví na ostrov. Žijou tu lidožrouti, vytáhnou mě a snědí mě. Vidím to.

STARŠÍ UDÁLOST: .......je mi asi 9 let. Jsme u moře. Koupeme se s celou rodinou. Šlápla jsem na ježka, z pravé nohy mi teče krev. Vidím bratra a rodiče, bratr má delší blonďaté vlasy. Všichni jsou v klidu. Já plavu dál do moře. Vidím vycházet slunce. Pak se tam objeví žralok, otevře tlamu a spolkne mě. Cítím bolest v levém boku. Pak jsem zase duch.

....... vidím číslo 1912, 11. prosince. Cítím strach. jsem tam úplně sama. V tom moři, na tom místě, co mě spolknul ten žralok. Ten můj rádce mě vidí a sám mě vychovává v nebi a stará se o mě.

....... to datum prý znamená, že jsem měla zemřít, ale on mě zachránil, abych byla dospělá, protože ten král zabil moje rodiče, tak abych se mohla pomstít.

STARŠÍ UDÁLOST: ....... jsem v dřevěné kolíbce, mimino. Rodiče se o mě starají. Vidim číslo 1904, 9.ledna. Přichází nějakej chlap, černé vlasy. Je to ten, co mě rozsekl vejpůl. Bere velikou kudlu z kuchyně a uřízne mi pravou nohu v kotníku. Zase cítím bolest v hrudníku a v noze, jde to celym tělem. Pak tu nohu sní. Ten můj rádce mi jí darem vrací. Říká: "Dej si bacha, ať ti něco neudělá, pronásleduje tě, protože mu tví příbuzní moc ublížili. Zbourali jim ten hrad a zabili moc lidí. Ti příbuzní, to byl jinej král, připravil je o dům. Proto tě nenávidí. Musíš ho proto zabít, toho, co ti snědl tu nohu. Musíš to udělat v tom životě, co tě rozsekl mečem od hlavy dolů. Pak ta bolest přestane.

(OT: Proč si to tedy v tom budoucím životě neudělala?)

.......Byla to prý zkouška, šlo o nespravedlnost, ale já byla spravedlivá. Budu se mít za to v příštím životě dobře.

(OT: Kdy ta bolest zmizí?)

.......Rádce říká, že musím na tom zlatém trůně v nebi vydržet sedět 5 vteřin, a že mi pomůže.

.......Jsem tam, rádce mi přimotává ruce a nohy k trůnu. Pak jsou blesky, tma, já sedím na tom trůnu s bleskama. Je to příjemné. Po 5 vteřinách je bílo, padám na zem. On říká, že jsem vyléčená, hrad s vojákama i s králem zmizel. Všichni zemřeli. Proud z blesků mi vytvořil ochranu.“

Domnívám se, že uvedené sezení je ukázkou, jak může dítě vnímat realitu kolem sebe a reprodukovat ji. V příběhu lze nalézt různé symbolizmy, podobenství a i zkušenost z duchovního mezisvěta je u dítěte zajímavá. Uváděná data jsem nijak neprověřoval, ale lze zde vidět také logickou časovou návaznost. Je pravda, že ve 20. století po Zemi neběhají bojovnice a vojáci s meči, ale musí to být z naší reality? Odpovědi nechávám na vás. Důležité je, že bolest vymizela v podstatě pár dní po sezení a do současnosti, tj. květen 2004, není po ní ani památky. Stávající postoje k realitě jsou u této dívky bez excesů a uvedený zážitek dnes vnímá jako velmi zajímavou zkušenost.

Zastavme se u toho, jak je pro regresní terapii důležité uvědomování si vjemů, které k nám přichází zvenčí, a kterým naše vědomí nepřikládá v danou chvíli význam. Ještě jednou se vrátím k tomu, jak s největší pravděpodobností funguje naše paměť. Samozřejmě, že to bude jen teoretické přiblížení skutečnosti a pro názornost použiji přirovnání k filmovému pásu. Představme si, že veškerá naše čidla, nejenom těch pět základních smyslů, vysílají neustále signály někam do záznamového média, jehož funkci by měl plnit mozek. Ten v každém okamžiku tyto informace vyhodnotí a v podobě vzorce je někde uloží. Tím místem pro ukládání všeho, co jsme schopni pomocí čidel vnímat, je paměť. Popsat činnost paměti až do úrovně genu si netroufám, spíše jen tuším, a proto nyní ten filmový pás.

Tedy, všechny získané informace se v daný okamžik v podobě obrazu uloží do jednoho filmového okénka. Jedna vzorcová informace za druhou, pěkně chronologicky. Ani když spíme nebo jsme v bezvědomí, nezůstává žádné políčko bílé. Pomyslná kamera stále snímá obrázek za obrázkem. Každý okamžik je uložen spolu s informací o naší tělesné teplotě, tlaku, vlhkosti kůže, plnosti močového měchýře a střev a dokonce i počtu vlasů. Pokud si budeme obrázky zpětně prohlížet, samozřejmě nás některé informace nebudou vůbec zajímat, jiným budeme naopak přikládat velkou důležitost. Vždy podle toho, co na obrázku budeme hledat. Zavřeme - li oči a podíváme se na onen pomyslný filmový pás našeho života, nedohlédneme konce. Při uvolnění nebo v meditaci se můžeme po takovém pásu vydat a navštívit okamžiky zachycené na těch políčkách, které na pásu již z dálky svítí. Jsou to chvíle našeho života, kde se odehrálo pro nás cosi, z našeho současného pohledu, významného. Zastavme se však nyní u těch políček, kde k záznamu došlo v době, kdy jsme byli v tzv. stavu zúženého vědomí. Terapeuticky nejvýznamnější budou ta políčka, kde jsme prožili nějaké trauma. To jsou okamžiky, kdy jsme vystaveni takovému působení vnějších či vnitřních okolností, které vnímáme jako ohrožení života. V těle se začnou vytvářet endorfiny a adrenalin a vše se v našem organizmu mobilizuje k jedinému - přežít! Přestáváme vnímat bolest, únavu, ostatní okolní děje a všechny smysly a síly upínáme k jedinému, k objektu představující v tu chvíli největší nebezpečí. To může být osoba, věc, přírodní úkaz, zranění, nějaká nepříjemná událost a další. Přesto, že ukládání informace do okénka filmu probíhá úplně normálně, přeci jenom této informaci něco chybí. Je to tzv. vědomý komentář k dějům, které na obrázku probíhají. V případě, že zamyšleně přecházíme přes ulici, náhle se otočíme a vidíme, jak se na nás řítí automobil, a ten nás následně srazí, vždy když vstoupíme do takového okénka na filmovém pásu, budeme vidět ten automobil a budeme cítit veliký, ochromující strach. Budeme cítit bušení srdce, ztuhlé nohy, budeme mít vytřeštěné oči. A budeme cítit bolest v místech, kde došlo ke zranění. To jsme schopni komentovat, protože to jsme vědomě vnímali. Vše ostatní, tedy okolní děje zůstávají v ten okamžik jakoby ve tmě, nevnímáme je. Přesto tam byly a naše čidla je přijala a uložila do paměti. Na řece zrovna houkal parník nebo ulici přelétli rackové se svým typickým skřehotáním. Zdánlivě nedůležité věci v okamžiku, kdy nám jde o život. Za pár týdnů jsme z nejhoršího venku, pomalu zapomínáme na tu nepříjemnou událost, zranění se téměř zhojila. Za několik let už na tu nehodu ani nemyslíme. Sedíme na pláži v Portugalsku, sluníme se a vychutnáváme chvilky klidu a pohody. Skřehotající rackové dokreslují tu idylu. Z přístavu zatroubí parník. To jsou naše nejsilnější vjemy v tuto chvíli a paměť je ukládá a komentuje. ALE POZOR! Stejný vjem je někde hluboko v čase na našem filmovém pásu a nemá komentář. Je jenom doprovázen velikým strachem, bušením srdce, ztuhlýma nohama a vytřeštěnýma očima. BUM! Paměť na základě asociace přiřadí všechny pocity z neokomentované události z nehody do současného prožitku.

Co se to v našem filmu odehrálo, si neuvědomujeme, jen prožíváme somatické obtíže rovnající se situaci při nehodě. A my nevíme proč. A nedozvíme se to, dokud se na to filmové políčko s nehodou nevrátíme, neprožijeme znovu, nerozhrneme tu tmu a neuvědomíme si tam ten parník a ty racky. Zúžené vědomí rozšíříme a událostem dáme smysl. Jak moc si s námi neokomentované situace dokáží v budoucnosti pohrát, zná každý regresní terapeut. Psychosomatické obtíže, které se projeví často v odstupu mnoha let, dokáží člověka natolik trápit, že může skončit až v péči psychiatrů. Pronásledují li nás bolesti nebo jiné psychosomatické obtíže, které jakoby nemají příčinu, je potřeba jít nazpět časem, příčinu nalézt a událost, ve které se nalézá, celou okomentovat tak, aby zůstala v našem vědomí jako jasný zápis, ve kterém nejsou, pro naší paměť, žádné nejasnosti.