Všechny články - psychoterapeuticky.cz

Alžběta

Tue, 29 Nov 2011 21:35:00 +0100

Na skupinovou terapii jsem se přihlásila s jasným cílem - porozumět svému partnerskému problému a zjistit, na kolik je můj problém v mojí hlavě (představy, nenaplněné touhy, špatné vzorce chování z rodiny...), na kolik je můj problém objektivní, tj. jsou tu opravdu zásadní rozpory, na kterých nejde pracovat, a je to tedy důvod k rozchodu. První setkání pro mě bylo náročné - nové tváře, různé pocity k nim - sedneme si?, nebudou kritičtí?, stojí mi za to se takhle přemáhat? Naštěstí to stálo za to. Ivan je výborný koordinátor, dobrý vypravěč a skvělý posluchač. Naneštěstí (naštěstí?:) pro Vás vás poslouchá a zároveň čte pod čarou, takže nakonec zjistíte, že jste si nemysleli, co jste si mysleli, že si myslíte. A to, že Vám naleje sklenku čistého vína, někdy pořádně rozesměje. Anebo naopak, podle toho, jak se berete vážně. Skupinovka je neuvěřitelnou směsicí různých povah, názorů a věků. Přesto jsme se v našem případě velmi rychle sjednotili, částečně poznali a neuvěřitelně sblížili. Myslím, že se nakonec nikdo nestyděl, necítil trapně nebo provinile a já si téměř v šoku uvědomila, jak nás napříč našimi světy trápí podobná, ryze lidská, témata. Jak o sobě v podobném duchu pochybujeme, stejně chybujeme... Každé setkání mělo teoretickou část, kde jsme sbírali informace, čeho si ve svém běžném životě všímat (tj. lovit stíny). Přes počáteční zmatenost, kdy jsem si myslela, že snad ani stíny nemám, se začaly nějaké objevovat. A musím říct, že potkat je, pojmenovat a trochu s nimi zapracovat znamenalo obrovský úspěch. Každý krok, který mi umožní posunout své chování na vědomou úroveň, je zásadní! A zrovna stíny jsou ti generálové na nevědomé úrovni, kteří nás nutí se chovat podle nich. Člověk se jimi řídí, je jimi spoután a je díky nim i zranitelný. A kdo by si tohle přál vědomě?

Jaký výsledný pocit ze skupinovky mám? Pocit obohacení, že jsem rámcově pochopila techniku lovení stínů, na které mohu do budoucna pracovat a kdykoliv se k ní vracet. Potom cítím vděk za to, že jsem trochu s vyhrnutými rukávy oprášila kouty své mysli, kam bych se sama rozhodně neodvážila a přineslo mi to pocit prozření (a trochu i shovívavost sama se sebou), proč se někdy chovám, jak se chovám. Uvolnila jsem se a začala se více projevovat bez strachu, co si ostatní pomyslí. A ptáte se, jak dopadl můj vztah? Dozvěděla jsem se to, co jsem si myslela už předtím. Že všechno závisí na mně:) A protože už o sobě víc vím, rozhodla jsem se na sobě dále pracovat v interakci s partnerem. Je mi dobrým zrcadlem a krom toho, díky němu vidím své stíny nejzřetelněji. Kdy doporučuji do setkání jít? Když chcete pracovat na sobě, pochopit se, zasmát se nad sebou a přijmout se takoví, jací
jste, to je totiž ten zaručený recept na spokojenost, který všichni hledáme:) Ivane díky

Alžběta dzvonikova(zavináč)gmail.com

Ivana

Mon, 28 Nov 2011 19:00:00 +0100

Zúčastnila jsem se růstové skupiny "Lovci stínů". Zjistila jsem, že je to velká příležitost nahlédnout na nepoznaný způsob našeho myšlení, a s tím spojené projevy našeho chování, a to velmi jemným způsobem. Poznat sami sebe nám dává možnost nadhledu a zvládnutí situací, kdy jsme jindy takzvaně vykolejeni. Chtěla bych Ti Ivane poděkovat za tvoje vedení a moc fajn přístup ke každýmu z nás. Opravdu všem doporučuji.

Ivana i.simonova(zavináč)email.cz

Iveta

Mon, 28 Nov 2011 10:57:00 +0100

Milý čtenáři,
to, že bloudíš na těchto stránkách znamená, že ti není jedno, jakým způsobem se vyvíjí tvůj život. Není ti lhostejné to, jak jednáš se sebou samým a se svým okolím. Jediné co ti mohu říct je: "Vítej!!!" Protože tady najdeš přesně to, co hledáš. Práce s Ivanem je úžasná a přináší velké pozitivní změny. Nečekej však, že veškerou práci udělá za Tebe, neudělá, ale bude ti dobrým rádcem a pomocníkem na Tvé cestě. To kam se nyní vydáváš není vůbec jednoduché a ze své vlatní zkušenosti vím, že nastanou chvíle, kdy máš chuť se na všechno vykašlat a hezky si hnízdit ve svém starém já. Jenže po každém setkání s Ivanem máš zase o trochu víc síly a vše se zdá jasnější . Někde v hloubi duše víš, že to světlo, které svítí, zatím z dálky, jsi ty a jediné, co má cenu, je se se svým světlem propojit a přijmout vše co přínáší.
Vím, že se vždy přeje hodně síly ke zvládnutí jakýchkoliv problémů, ale pokud se rozhodneš řešit své problémy s Ivanem, budeš potřebovat síly o trocho méně, protože na vše budete dva :-)

Iveta Fabešová iveta.fabesova(zavináč)gmail.com

Zuzana

Tue, 22 Nov 2011 01:15:00 +0100

Milý Ivane,
chci ti napsat poděkování, ale co napsat, když to lidé na tvém webu
napsali všichni moc hezky a já se s těmi slovy chvály jen ztotožňuji!
Napíšu to teď ze sebe - děkuji tobě a potažmo celé skupině za celý náš
kurz. Po počátečním ostychu, který asi cítil každý z nás, si vše
bezvadně sedlo a všichni jsme se naladili na stejnou notu a hezky jsme
se rozvibrovali:-)) Zvláštní slovo - rozvibrovat, ale je naprosto
výstižné. Kromě spousty dalších věcí jsi měl naprostou pravdu, že se
vždy sejdou lidé, kteří spolu rezonují a o to je to vše pak jednodušší.
Prostě vím, že navštěvovat tvůj kurz mělo smysl.
Díky!
Zuzana

zuzana(zavináč)onegroup.cz

!!! Termín Růstové skupiny Lovci stínů - září 2011

Tue, 02 Aug 2011 20:01:00 +0100

Růstová skupina Lovci stínů bude probíhat v těchto termínech:

1.setkání 05.09.2011 od 18,00 hod.

2.setkání 12.09.2011 od 18,00 hod.

3.setkání 19.09.2011 od 18,00 hod.

4.setkání 26.09.2011 od 18,00 hod.

5.setkání 03.10.2011 od 18,00 hod.

6.setkání 10.10.2011 od 18,00 hod.

7.setkání 17.10.2011 od 18,00 hod.

8.setkání 24.10.2011 od 18,00 hod.

9.setkání 07.11.2011 od 18,00 hod.

10.setkání 14.11.2011 od 18,00 hod.

Bližší informace k programu skupiny ZDE. Přihlašte se ZDE.

!!! Termín Růstové skupiny Lovci světla - říjen 2011

Tue, 02 Aug 2011 20:00:00 +0100

Pokračovací Růstová skupina Lovci světla bude probíhat v těchto termínech:

1.setkání 04.10.2011 od 19,00 hodin

2.setkání 11.10.2011 od 19,00 hodin

3.setkání 18.10.2011 od 19,00 hodin

4.setkání 25.10.2011 od 19,00 hodin

5.setkání 08.11.2011 od 19,00 hodin

6.setkání 15.11.2011 od 19,00 hodin

7.setkání 22.11.2011 od 19,00 hodin

8.setkání 29.11.2011 od 19,00 hodin

9.setkání 06.12.2011 od 19,00 hodin

10.setkání 13.12.2011 od 19,00 hodin

11.setkání 20.12.2011 od 19,00 hodin

12.setkání 03.01.2012 od 19,00 hodin

13.setkání 10.01.2012 od 19,00 hodin

14.setkání 17.01.2012 od 19,00 hodin

15.setkání 24.01.2012 od 19,00 hodin

Bližší informace o programu skupiny ZDE. Přihlašte se ZDE nebo na kontaktním telefonu.

Jakub

Tue, 19 Jul 2011 21:36:00 +0100

Ivana Oleniče mám jako člověka i terapeuta nesmírně rád a jeho skupina se mi velmi líbila. Vřele ji každému doporučuji.

Převádět teorii v praxi je pro mě odjakživa poměrně náročné, ale přesto si myslím, že se mi díky Ivanovi podařilo výrazně zkvalitnit svůj život a cítit se v něm lépe. Zlepšily se mi vztahy k lidem, k sobě, dokážu více odpouštět a mít rád sebe i druhé, protože chápu svůj životní příběh zase o něco lépe, než předtím. Mám pocit, že se velmi zrychlil můj osobní vývoj.
Když nyní vidím chování druhých, jsem schopen většího uvědomnění si situace, nahlédnutí na to, že co mi vadí, je většinou dáno nesouladem v mé duši a ne tím, co se děje okolo. Situace, které zažívám, v sobě většinou neobsahují ani štěstí ani utrpení, ale až můj přístup je takovými činí. Alespoň takový pocit ve mně postupně narůstá.

Díky Ivanovi si dále uvědomuji, že řada mých vlastností, které jsem dříve považoval za negativní, sami o sobě negativní vůbec nejsou, že jsou to jen přirozené projevy lidské bytosti a jako negativní byly označeny až dodatečně výchovou, okolím, mým nepřijetím.. Méně se za ně stydím méně je zakrývám, a tak je mi lépe, jsem přirozenější. Taky jsem sám k sobě vlídnější a tím pádem i k druhým.
Lépe a otevřeněji komunikuji.
Samozřejmě je to práce na celý život, ale mám velkou radost z pokroku, který vnímám.

Díky skupině si dále více uvědomuji to, že jak druhé hodnotím, je hlavně dáno tím, jaké vlastnosti u nich vyhledávám, na co se soustředím. A to je přeci hlavně o mně. Takže je už tolik nehodnotím a je mi mezi nimi lépe. A taky je i lépe poznávám.

Více než předtím cítím blízkost k lidem, protože mi skupina pomohla poodhalit, že si blízcí skutečně jsme.

Dalo by se toho napsat celá kniha, ale tohle stačí. Přínosů je nesmírně. Jistě, je přede mnou spousta práce, ale Ivanovu skupinu považuji pro svůj život za nenahraditelný stavební kámen.

Z Ivanovy práce mám prostě krásný pocit, vnímám nesmírný přínos. Na skupině jsem se cítil příjemně a velmi vřele ji doporučuji navštívit. Ivan skupinu řídí tak, aby se tam každý mohl cítit dobře, není třeba mít strach. Nikdo není k ničemu nucen, vše je o důvěře, dobrovolnosti a vzájemné úctě. Pokud budete mít alespoň minimální snahu něco ze skupiny aplikovat v běžném životě, věřím, že budete minimálně o mnoho radostněji žít.

Přeji příjemné zážitky, :-)
krásný den,
Jakub. :-) jakub.kerner(zavináč)seznam.cz

P.S. A Tobě Ivane za vše upřímně děkuji. :-)

Růstová skupina - Lovci stínů

Wed, 15 Jun 2011 21:31:00 +0100

Oblíbená, základní skupina osobního rozvoje, která se schází po dobu 10ti týdnů, kdy jedno setkání trvá 120 min. Hlavním tématem jsou mezilidské vztahy, zejména vztahy mezi partnery a rodinné vztahy obecně. V průběhu setkávání se účastníci seznámí s tím, jak jejich představy o sobě ovlivňují vlastní projevy chování, co v komunikaci ve vztazích potlačují, či o čem svými projevy chování a stavy chtějí přesvědčit své okolí. Zároveň každý získá dovednost, jak s těmito představami o sobě pracovat, jak přijmout své potlačené části a získat tak vědomou kontrolu nad stíny své osobnosti. 10 x 120 min. Max. 9 účastníků. Skupinu vede Ivan Olenič.

Cena: 10x250,- Kč = 2.500,- Kč /platba celé částky na úvodním setkání/

Začátek Růstové skupiny Lovci stínů - 5. září 2011

Růstová skupina - Lovci světla

Wed, 15 Jun 2011 21:30:00 +0100

Skupina je určena pro ty, kteří již mají za sebou zkušenost z růstové skupiny Lovci stínů a chtějí dále pokračovat v procesu sebepoznání formou skupinových interakcí, sebereflexí a zpětných vazeb. Základním tématem jsou opět vztahy s lidmi kolem nás, vztah k sobě a vztah k představě o sobě. Nebudeme se však dívat na zem, na to jaký stín vytváříme, ale vzhůru. Budeme se učit vidět světlo, které máme v sobě, které dáváme. S pomocí moudrosti velkých světových příběhů konfrontujeme vzájemně své pravdy, abychom je mohli bez obav opustit a stát se světlem, které pohltí naše vlastní stíny. 15 x 120 min. Max. 9 účastníků. Skupinu vede Ivan Olenič.

Cena: 15x300,- Kč, t.j. 4.500,- Kč /úhrada celé částky na prvním setkání/

!!! Termín Růstové skupiny Lovci světla - říjen 2011

Dana

Wed, 15 Jun 2011 16:16:00 +0100

Lovci stínů a Lovci světla,

za poslední rok jsem navštívila oba tyto kurzy. Lovci stínů mě oslovili, ale nedokázala jsem napsat nic, co by bylo skutečně ze mně, napsala bych, že to bylo úžasné a že mi to moc pomohlo. Tak jako ostatní.
Po lovcích světla jen těžko dokážu vyjádřit ,co se ve mně všecko odehrálo. Měla jsem pocity ,že se na mě všecko valí, že všichni chtějí, abych vyřešila problémy za ně. Ne všecko bylo jen a jen ve mně. Sám Ivan mi na předposledním sezení řekl, že mně vnímá jako někoho jiného. Jsem pozitivní a šťastná. Vždycky bude něco, s čím si budu muset v životě poradit, ale cítím, že to půjde snadněji, že mě to už tak nesemele.
Závěrem se musím podělit o to, že úplně nejvíc mě zasáhlo poslední sezení, které proběhlo včera. Ještě teď tu sedím a píši a zároveň mám pocit, že jsem jinde...... Ne, nevím, to se nedá popsat, to se musí zažít......Díky Ivane!

Danča Nosková dananos(zavináč)seznam.cz

Milan

Mon, 23 May 2011 20:14:00 +0100

Chtěl bych se touto cestou podělit o zkušenost s kurzem pojmenovaným „Lovci stínů“. Když jsem se rozhodl, že se zapojím do této skupiny, vůbec jsem netušil, jak vlastně výstižný samotný název je. Jsem moc rád, že jsem měl příležitost poznat, že mnoho konfliktů a nepříjemných věcí v životě člověka, kterými každodenně zaobírá svoji mysl, případně kterými se trápí a ze kterých mnohdy obviňuje ostatní, mají často příčinu pouze v něm samotném. Vlastně jsem vždy chtěl poznat „svět“, ale po Lovcích stínů jsem poznal, že mnohem důležitější je poznat „sám sebe“. Vážím si toho, že díky této růstové skupině jsem mohl učinit alespoň první krok. Myslím, že absolvování skupiny pomáhá člověku otevřít oči a podívat se na svět jiným pohledem. Moc se mi líbilo, že kurz k tomuto člověka netlačí, nenutí, pouze mu dává rady, jak to může provést.

Ivane, chtěl bych Ti moc poděkovat za čas a úsilí, které jsi do kurzu vložil. Velmi si toho cením.

mtrojanek(zavináč)gmail.com

Vítek

Tue, 26 Apr 2011 13:53:00 +0100

Nevím jak to napsat, aby to neznělo jako chvála ze zdvořilosti. Tedy, aniž bych se snažil vyjádřit pozitivní hodnocení, abych Ti projevil přátelstí, seminář, který jsem u Tebe absolvoval, byl a snad ještě bude významnou, konkrétní pomocí, abych svůj život prožíval a ne jen nechápavě přihlížel a byl ze všeho stále zmatenější a otrávenější. Jak říká - už nevím přesně kdo - nedávejte lidem chléb, naučte je pěstovat obilí, mlít mouku a péct. Právě u Tebe má člověk jen to, co si "upeče" sám. A věřím, že kdybych se tím, co ses nám snažil předat, řídil poctivěji, hodoval bych líp než kníže. A věřím že jednou budu.

A moc děkuji žes do toho dal tolik energie. Zvlášť si cením tvé otevřenosti na poslední hodině.

vit.papousek(zavináč)gmail.com

Růstová skupina - výjezdní Workshop

Mon, 03 Jan 2011 18:10:00 +0100

PŘIPRAVUJE SE

Bára

Thu, 09 Dec 2010 20:58:00 +0100

Ahoj Ivane,

chtěla jsem Ti ještě jednou poděkovat za růstovou skupinu. Byla to moc zajímavá sezení a člověk se o sobě dost dozví.. Zrovna včera, když jsem telefonovala s bráchou jsem si musela přiznat, že strašně moc hodnotím a rozhodla jsem se znovu si pročíst poznámky, abych se do toho zase trošku dostala a víc si to zautomatizovala.. Ale jinak se snažím lovit stíny, mluvit hlavně o svých pocitech a tak vůbec všechno, co jsem se naučila. Každopádně je fakt, že se cítím líp než před skupinou, přestože jsem tam nešla se žádným zásadním problémem a vlastně jsem si říkala, jestli tam mám co dělat. Dost mi to upravilo pohled na svět a jsem fakt strašně moc ráda, že jsem skupinu absolvovala.. Všem to doporučuju!

Bára

berberka.s(zavináč)seznam.cz

Alena

Thu, 09 Dec 2010 15:01:00 +0100

Absolvovala jsem u Ivana skupinovku zaměřenou na osobní rozvoj a ačkoliv jsem zpočátku k celé věci přistupovala skepticky až odmítavě, protože jsem pochybovala o možném přínosu, velmi brzy se můj postoj změnil a vlastně se během docházení na skupinu událo hodně změn nejen ve mně, ale i v mém životě. Naučila jsem se víc chápat jednání druhých, resp. sebe samotné a tím pádem snad i těch druhých. Přestala jsem hodnotit projevy druhých a snažím se dobrat samotné podstaty. Asi to zní dost zmateně, pokud to nemá hlavu a patu, omlouvám se a ráda zodpovím na mailu případné dotazy. Rozhodně doporučuji každému, kdo uvažuje o účasti na skupinovce, aby se přihlásil- nebude litovat! Tebe, Ivane, zdravím a ještě jednou díky za vše:) snad to nezní moc fanaticky :)))

alsa82(zavináč)gmail.com

Horší než Satan

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

"Některé příběhy nejsou odtud. Jsou odtamtud. Když mysl nemluví, objeví se, a ty je můžeš prožít ve svém nitru a vzít si co potřebuješ. A tak toto vyprávění je pouhým odrazem toho, co já ve svém nitru spatřil , a nejsem tak obratný vypravěč, abych vylíčil tu nevídanou syrovost člověčího bytí. Tedy buď pozorný a dopřej mým ústům sdělit ti, co viděl jsem svým vnitřním zrakem, jak to cítil a jak jsem s tím naložil."
Syn napjatě poslouchal svého otce a raději se ani nepohnul, jen aby nerozptýlil jeho momentální zaujetí právě se objevivší silou ducha.

"Viděl jsem se, jak procházím tržnicí mezi prostým lidem. Nepoznával jsem to místo, ale lidé, ti lidé mi byli velmi blízcí. Dokonce jsem některé z nich osobně znal a zdravil jsem je vroucně a přátelsky. Oni se mi však vyhýbali, zrakem na mne nepohlédli a odtahovali se ode mě. Pozřel jsem na sebe a vida, že žebrácký hadr kolem sebe omotaný mám, odporně zapáchám a kusy kůže do ruda hnilobou od masa mi odpadávají, zastavil jsem se uprostřed dvorany tržiště celý vyděšený. Dav okamžitě kol mě kruh veliký utvořil a nepřátelsky vyhlížel. Opět jsem rozpoznával dříve milé tváře a ptal se sám sebe, proč jsou teď takoví slepí a nepoznávají mne?

Natáhl jsem ruce k nejbližší mně části davu a prosebným hlasem k nim hovořil. Nepoznávali mne stále.

Otočil jsem se na druhou stranu a přívětivě k nim promlouval, kdo jsem, ať si vzpomenou. Nikdo nevzpomněl.

Volal jsem tedy k nebesům žádost o pomoc, ale nebyl tam nikdo, kdo by pomohl téměř mrtvému žebrákovi. Zůstal jsem uprostřed toho nevědomého shluku najednou opuštěný. Přestože jsem již dokázal pojmenovat každého, kdo zde byl, stále jsem cítil jejich odcizenost ode mne, chlad, aroganci a opovržení. Chtěl jsem jim v tu chvíli mnoho zlého učinit, ale byl jsem zcela bezbranný v té situaci. Ti lidé, mí milovaní a blízcí, byli najednou tak cizí a nesnášenliví . Působilo na mne jejich zlo a bralo mi sílu se dál bránit tomu tlaku jejich prázdnoty.

I sklonil jsem hlavu k zemi, poklekl a volal Satana, ať otevře brány pekelné a nechá mne projít. Byl jsem ochoten to vše podstoupit, jen abych opustil tuto tolik nemilou situaci. A tehdy , ten jediný, kdo mne poznal, rozevřel útroby zemské a peklo přede mnou ustoupilo tak, že navrátil jsem se, a mohu ti ten příběh vyprávět."

Víra

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Rikr van Holl se vrátil z kostela, seděl v tulipánech a cítil ve svém srdci zmatek a klid zároveň. Pozoroval kulatou stavbu mlýna, jehož větrné lopatky posunovaly prostor i čas, a přitom mu hlavou plula jediná myšlenka:
"... a mrtví budou vstávat z hrobů...".
     Natáhl ruku, utrhl žlutý kalich tulipánu a přiložil si ho na prsa. Začal vnímat jeho sladkou vůni tak silně, že chvílemi ztrácel vědomí. Jeho energie se prolínala s energií květiny a byla roznášena větrem na všechny strany. Najednou byl všude. Viděl se , jak sedí v záhoně, viděl svůj mlýn a pak celou Zemi. Ještě více se nadechl aby zaplnil plíce a náhle se před ním vše odehrávalo najednou. Spatřil všechny své věčné životy, všechny své splněné i nesplněné úkoly, ale hlavně viděl mnoho milujících duší, které ho provázely tou věčností. Bylo jich tolik, že splývaly v jednu jedinou, jasně zářící energii, jejíž byl právě součástí. Přesto intenzivně pociťoval přítomnost všech svých matek a otců, bratrů, sester, manželek a milenek, svých dětí. Točil se ve víru vlastního nepopsatelného štěstí a pochopení, jiskrného a barevného.
     Chtěl si to poznání vzít s sebou, ale věděl, že je příliš malý a neschopný tam, kde kvetou tulipány, létají motýli a bzučí včely, kde žít je krásné a hrozné zároveň, kde lze potkávat dávno mrtvé, jejichž duše znovu přicházejí jako průvodci, učitelé a lásky, otevírající srdce a vyvolávající staré zapomenuté vzpomínky. Tam, kde nic nezůstane nevyslyšeno a bez odplaty, kdy i nejmenší projev hmoty rozvlní každou hladinu emocí a pocitů do absolutního vyrovnání.
      Ano, mrtví již vstávají. Dělají to tak odjakživa. Není to důkaz konce světa, ale je to důkaz života, věčného zrození duše, návratů a setkávání, pochopení. Rikr van Holl to již věděl. Nazul si dřeváky, mezi zuby strčil stéblo trávy a poděkoval.
      Nějaká neskutečně otravná moucha mu lezla po obličeji. Nechtěla se nechat odehnat. Napřáhl ruku s otevřenou dlaní, ale pohyb nedokončil.
      Odlétla.
      Sama. Někam k mlýnu, mezi jeho lopatky.

Smíření

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Malá skulinka pravidelného tvaru se jednou objevila uprostřed rovné, velké pláně. Nikdo si jí nevšímal a jen pár místních o ní vědělo. Pláň byla tak veliká, tak co se skulinkou. Děti jí při svých hrách vždy zašlapaly, takže vlastně ani nebyla. Ale z otvůrku se začal tvořit otvor a jedno dítě se v něm zachytilo nohou. Některé děti dostaly strach, jiné se posmívaly. Maminky udělaly kolem otvoru ohrádku z provázků a znovu usedly ke svým kávám. Jenže otvor byl stále větší a ohrádku pohltil. Tátové přišli z práce, vynadali dětem i maminkám a kolem díry postavili pevnou zeď. Děti dál běhaly po pláni, maminky popíjely kávu a tátové se věnovali své práci. Nejnovější dětskou hrou byla honěná kolem zdi, na kterou ti nejodvážnější zkoušeli vylézt. Potom zeď zmizela v propasti i s dětmi. Panika zavládla na pláni a vojsko obklopilo díru se svojí technikou. Nikdo se nesměl přiblížit a nikdo nesměl mluvit. Na čas se na všechno zapomnělo a díra vlastně nebyla.

Klid zavládl mezi lidem a děti zase vymýšlely nové hry. Nejnovější se jmenovala Díra. Na všech pískovištích, hříštích a ve všech parcích se začaly objevovat prohlubně, do kterých děti, skákaly, a jiné děti je jako vojáci zachraňovaly. Pak v propasti na pláni zmizelo i vojsko se svojí technikou a svět dostal opravdový strach. Lidé chodili opatrně kolem každého dolíčku a věda přemýšlela, co dál. Církve, sekty a náboženská uskupení celé planety začaly k stále se zvětšující propasti pořádat pouti a začalo se i s obětováním. A protože nikdo již okraje propasti nehlídal, mnoho dobrovolníků, sebevrahů a obětí v ní ukončilo svůj život. Celá pláň už byla pohlcena a první domy se otřásly v základech, a s nimi celý pozemský život. Nic a nikdo nedokázal rostoucí chřtán Země zastavit, nikdo neznal budoucnost. Ceny pozemků na vzdálenějších stranách planety bláznivě letěly nahoru a národy se začaly stěhovat. Rozpad hierarchie a vzniklé šílenství světa sytilo útroby kráteru. Lidé byli namačkáni po stranách planety a vzývali pohanská božstva, Ďábla i jediného Boha Universa. Věda si nevěděla rady a byla zašlapána a ze společnosti vyvržena. A nové, neznámé nemoci kosily lid a mrtvoly byly házeny do kráteru bez obřadu. Bozi ani Ďábel neprotestovali, ani nepomohli. Lidé byli opuštěni a pocit beznadějné samoty v bytí jim ukázal cestu k samým kořenům jejich životů. Prach byli a v prach se obrátí. Tak řekl první člověk, který slezl do propasti a na jejím dně založil na pozůstatcích svých předků a minulosti novou budoucnost.

A Malá hromádka odpadků se jednou objevila uprostřed rovného dna kráteru a nikdo si jí nevšímal. Jen pár místních o ní vědělo.

Žárlivost

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Vzorný a věrný manžel přišel po celodenní práci domů a nikdo ho nevítal. Pomalu se převlékl, umyl si ruce a šel zkoumat zásoby v lednici. Nic. Zklamání se zdvojnásobilo. Jeho vzorná a věrná manželka není doma, večeře není připravená, dokonce nádobí od snídaně není umyté! Poplašné signály v hlavě se rozeřvaly. Pohled kontrolora začal putovat po bytě. Všechno se zdálo normální, nic na sebe neupozorňovalo, ani o ničem nevypovídalo. Venku se stmívalo. Muž si začal klást otázky, proč je doma sám, když se tolik těšil. A dokonce pocítil smutek. Umyl tedy nádobí, doběhl do obchodu pro večeři a najedl se. Venku již byla tma a za rozsvícenými okny protějšího domu tušil rodinou pohodu. Dal manželčinu večeři do lednice a začínal být nervózní. Znovu prošel celý byt a hledal stopu, opěrný bod nebo informaci, která by ho zklidnila. Žádný vzkaz, nic. Když se cítil nejopuštěnější, vzpomněl si na souseda. Je vždy takový svěží a navoněný, žije sám, kdoví z čeho. Poslední dobou se s ním manželka často vybavuje. Půjde se tedy zeptat, tím nic nezkazí. Sousedův zvonek vrčí, ale nikdo neotvírá. Pozorně naslouchá tichu za dveřmi a pak uslyší šramot. A zase ticho. Že by nebyl doma? Každý večer je přeci doma. Znovu a znovu vyzvání, ale dveře zůstávají zavřené. Vrátí se tedy domů a čeká. Je schlíplý a bezradný, jen představy dostávají sílu. Ona je s ním! Nejdřív to začalo zlehka, ale myšlenka se stále vracela. Oni přeci musí být jedině spolu! Kde by jinde byli? Vzpomněl si na šramot. Začal tušit, že se před ním schovávají vedle v bytě a smějí se mu. Milují se. Pustil fantazii z ohrádky a nechal se deptat jejími obrazy. Po tolika letech společného života jeho žena miluje někoho jiného. Nebo ho nemiluje a schází se s ním jenom kvůli tomu! Ne, to přeci nejde! Vždyť on je dost silný, vždy milý a něžný. Uviděl sousedovy velké a chlupaté ruce, jak hladí manželčino tělo. Slzy mu zalily oči a cloumal s ním vztek. V duchu opakoval stále ošklivější slova na adresu své ženy ale neulevovalo se mu. Ano, má ráda chlapy a kdyby si jí víc hlídal, určitě by se to nestalo. A je to vůbec poprvé? Co když ho takhle podvádí celý život? Určitě! Ty její časté bolesti hlavy a stále nové parfémy a prádlo. Proč to? Teď to konečně chápal. Dohady mizely z jeho mysli a pocit zcizeného majetku začal převažovat. Proč mu tohle dělá , když ji tak moc miluje? Začal hledat důkazy o svém ponížení. A našel. Jízdenky, nový intimsprej, jemu neznámé kombiné a to nejhorší, chlup na manželčině posteli. Tak je to pravda! Byl jako šílený a pobíhal po bytě s červenýma očima. U souseda bouchly dveře. Jakto, že teprve přišel domů? A kde je moje žena? Krev se vařila a žíly na spáncích divoce pulsovaly. Ona má určitě ještě někoho jiného! Kolik těch chlapů vlastně má? Co dělá celé dny, když je tu sama? Nebo není? Já jí zabiju! Nebo radši zabiju sebe!
Zazvonil telefon. Vzal sluchátko a jeho vzorná a věrná manželka prosila jeho, svého vzorného a věrného miláčka, aby už konečně pro ni přijel k jeho rodičům. Byla smutná z toho, že si ji nevyzvedl večer, tak jak jí ráno slíbil. Kde se vůbec toulá, nemá náhodou nějakou ženskou?
Vzorný, věrný a žárlivý manžel se oblékal a cítil obrovskou úlevu. Teď si uvědomil, jaký byl hlupák, jak se nechal strhnout těmi tak legračně poskládanými okolnostmi.

Jenže, čí je vlastně ten chlup?!

11. září ????

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

V tiskovém sále Bledého domu se rozsvítily reflektory, na kamerách červené kontrolky, šum nedočkavých úst zanikl v tichu napjatého očekávání. Prezident se důstojně postavil k řečnickému pultu za desítku mikrofonů a s vážným výrazem ve tváři promluvil k národu:

_"Spoluobčané svobodné země! Stojíme na prahu celosvětového konfliktu, který v moderních dějinách světa nemá obdoby. Čin, který provedla hrstka zfanatizovaných šílenců pod vedením ještě fanatičtějšího Mohameda Aladina, a který nehodnotíme jinak, než jako válečný útok proti svobodnému světu, je pro nás šokující ukázkou toho, kam současné lidstvo došlo. V troskách, po ničivých útocích, zahynuli tisíce našich přátel a rodinných příslušníků. Naše země nebyla za dobu svého trvání ještě nikdy vystavena takové tragédii, která by v jediném dni, v jediném okamžiku, změnila osudy tolika lidí! Velmi těžce se mi o tom hovoří."

Prezident se otočil zády ke kamerám a miliony televizních diváků zahlédlo, jak jeho ruka vytahuje z kapsy kapesník a zřejmě si otírá oči. Novináři v sále, pod tíhou okamžité atmosféry, dělali stejnou věc. Vůdce národa zaujal profesionální postoj a pokračoval:

_"V těchto chvílích, kdy téměř celý svět pláče s námi, kdy téměř celý svět stojí při nás a nabízí nám svou pomoc, kdy téměř celý svět vyjadřuje svou podporu s naším smutkem a s naším odhodláním pomstít tento neskutečně nelidský akt zla a nenávisti, jsem se rozhodl po nesmírně vážném zhodnocení stavu všech věcí..., a v souladu se svým svědomím..., a taktéž v zájmu světového míru..., jednou provždy změnit tento svět a jeho budoucnost!"

Sál s neskrývaným nadšením přijal slova prvního muže s potleskem, diváci u obrazovek vesměs zatínali odhodlaností pěsti. Generálové vojenských paktů přepočítávali své vojáky a proslov pokračoval:

_"NÁSILÍ NEJDE VYKOŘENIT NÁSILÍM! Tisíce let jsme o tom přesvědčováni, historické události se konfrontují s dneškem, činy minulosti jako stíny jsou stále kolem nás a budou tak dlouho, dokud své krvechtivé sliny nepolkneme!"

Červené telefony čelných politkiků světa začaly vyzvánět. V tiskovém sále bylo hrobové ticho.

_"Je zcela zřejmé, že cokoli nyní provedeme ve smyslu pomsty, vyvolá na politicky a nábožensky obrácené straně světa opět nové pocity křivdy, další hlad po naší krvi, a vstanou noví bojovníci, kterým posloužíme jako cíl jejich hněvivých akcí, které budou opět morálně podepřeny zkázou, kterou se chystáme nastolit. Ano, jsme ekonomicky nejsilnější zemí světa, můžeme tvrdit, že jsme i vojensky nejsilnější! Přesto nemůžeme pokračovat v tom, co nás povede jednoznačně do neustálého pocitu strachu! Strachu z odplaty za naše skutky! Buďme tedy průkopníky, tak jako již mnohokrát v dějinách naší země, a vzepřeme se pocitům nenávisti vyvolaných v nás tak strašlivým a nelidským činem, kterého jsme se stali svědky, a který nelze jinak než odsuzovat!"

Chodbami Bledého domu se proháněl čerstvý vánek, pronikající otevřenými okny. Lidé, sledující projev prezidenta, mohli začít volněji dýchat. Přesto se nikdo ani nepohnul.

"Jako prezident této země, tohoto národa, předkládám tímto kongresu návrh na zastavení příprav vojenské odplaty!"

Tiskovým sálem třeskl výstřel a prezident se s utrženou zadní částí lebky sesunul pod řečnický pult. Několik příslušníků speciálních jednotek v maskovacích uniformách okamžitě tělo zabalili do černého plastikového pytle a odnesli do zákulisí. Během několika sekund bylo vše uklizeno a z bočního vchodu do sálu vstoupil mluvčí pro bezpečnostní otázky Bledého domu. Zaujal očištěné místo před kamerami a bez čekání se ujal slova:

"Musíme s politováním prohlásit, že snaha po destabilizaci naší společnosti byla dnes našimi nepřáteli vygradována v pokus, pomocí dvojníka našeho pana prezidenta, rozvrátit pevné základy světového pořádku, jehož jsme garantem. O to politováníhodnější je to, že jsme nemohli zasáhnout dříve, z jistých přísně tajných důvodů, a tedy, tento pokus byl v přímém přenosu prezentován v celém světě. Bledý dům se omlouvá. Nyní prosím, povstaňte, přichází prezident!"

Prezident se postavil za řečnický pult před desítkou mikrofonů a s vážným výrazem promluvil ke světu:

"Vážíme si vaší podpory! A ty, Aladine, ať si kde jsi, vypleníme tvoje hnízdo do základů!"

Koloběh života

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Očimi Takišaki lovil ryby pro svojí rodinu v jezeře Kan od dětství. Dělali to tak všichni ve vesnici podél jeho břehů. Jezero bylo plné havěti a poskytovalo dostatek potravy pro každého. Bylo to takové nevinné místo na Zemi. Ale jen do té chvíle, než do vesnice přišel Kumi. Kumi byl desetiletý chlapec, celým jménem Tu-Kumi. Jednoho rána ho našli ležet na bahně u vody. Rodina Takišaki se ho hned ujala a tak se hoch rychle zotavil. Chodil s Očimi lovit a stával se úspěšným a vyhlášeným rybářem. Jednou, brzy ráno, chtěl překvapit svého otčíma, a tak šel k jezeru se sítí sám. Hned po prvním nahození síť ztěžkla hojným úlovkem. Tu-Kumi naplnil koš rybami a nahodil síť podruhé. Tentokrát v síti uvízla opravdu velká ryba. Nikdy takovou neviděl. Měla dlouhé tělo s úzkým ocasem a velkou hlavu s obrovitou tlamou, kolem ní dlouhé vousy. Kumi se radoval. Jeho nová rodina nemusí dnes na lov, ani zítra, ani pozítří. On dnes lovil a přinese takový úlovek, který ještě neviděli. Špičatým kolíkem prorazil rybě hlavu, aby jí usmrtil, přihodil ji do koše, a ten odvlekl k chatrči. Lidé se probouzeli a vycházeli ze svých příbytků a když spatřili Tu-Kumi, hrdého a pyšného, mlčky ho obstoupili. Některé staré ženy začaly plakat .

Očimi přistoupil k chlapci, poklekl před ním a zahleděl se mu do očí: _"Zabil jsi jezero, ta ryba je Kan, duch vody." Kumi sklopil hlavu. Poznal, že učinil něco vážného. Něco opravdu hrozného, za co ho teď nenávidí.

Očimi pokračoval: _"Když někdo zabije Kan, musí na jeho místo. Jinak je porušen řád věcí. Musíš se spojit s vodou a být jejím duchem." Hlouček kolem se zmenšoval.

Kumi pozoroval ve tváři Očimi strach a ničemu nerozuměl: _"O čem to mluvíš, jak se mohu spojit s vodou?"

Nejstarší muž z vesnice přistoupil k Tu-Kumi, vzal ho za ruku a vedl k jezeru: _"Teď není Kan ve vodě, ty jsi zabil Kan, a proto ty jsi Kan. Zašijí tě do sítě, zatíží kamenem a spustí do hlubiny tam, kde se nikdy neloví. Tak bude opět nastolena rovnováha a vesnice nezahyne."

Když muž domluvil, jiné ruce se chopily Tu-Kumi a zašily ho s velkým kamenem do sítě. Pak byl zavěšen nad hlubinu a nejstarší žena z vesnice přeřízla provaz. Kruhy na hladině se zvětšovaly, až nakonec vystoupily na břeh. Poslední vzduchová bublina ducha Kan se spojila s vodou. Tu-Kumi klesal ke dnu a zadržoval dech. Voda byla studená a tmavá , kámen rychle táhnul tělo stále hlouběji. Dech již nestačil a tak Kumi v poslední křeči otevřel ústa. Voda mu pronikla do plic a velkou silou se je snažila rozervat. Vnímal ještě náraz na dno a pak se proměnil na stovky malých rybek, které propluly oky sítě, aby se jejich hejno semknulo opět v jedinou bytost, velkou, s dlouhým tělem, úzkým ocasem a velkou hlavou. Ryba se zavlnila a vyrazila temnotou napříč jezerem, k protějšímu břehu. I když se voda začala prosvětlovat, nezastavovala a stále plula. Trvalo to několik dní, než bahnitá mělčina ukončila plavbu tvora, který se teď převaloval v blátě a lapal po vzduchu.

Kolem šli nějací rybáři: _"Hele, sumec, a pořádnej, majzni ho, ať neuplave!" Večer se v rybářské vesnici tančilo. Krajem se linula vůně uzeného rybího masa. A nějaký rybář se ráno utopil.

Spasení

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Jeden mladý muž, trochu odstrkovaný, si jednoho dne uvědomil, že je něčím vyjímečný. Stál před velkým zrcadlem a se zájmem se pozoroval. Nebyl jenom sympatického vzhledu, ale působil i mile. Za svůj život dokázal posbírat tolik zkušeností, že pro něho nebylo nic problémem. Tak to cítil. Když pozoroval lidi kolem sebe, stále víc a víc se utvrzoval v tom, že je něčím odlišný. Jakýsi vnitřní hlas ho vedl a stupňoval v něm pocit zvláštní bytosti, což ho přivedlo k mezníku dalšího poznání o sobě samém. Byl jiný, o tom nebylo pochyb. Cítil se čistější než ostatní, morálně uvědomělejší a všední starosti jiných mu přestaly být srozumitelné. Kráčeje svou cestou se naučil působit rozvážně a důvěryhodně a někteří si toho začali všímat. On mluvil, oni poslouchali. A protože nechtěli vypadat hloupě, začali uznale pokyvovat hlavami nad jeho hlubokými úvahami. Zrodil se vůdce. Vůdce měl jasno ve svých myšlenkách. Přesvědčivě argumentoval a Země dlouho neměla takové světlo ducha. Aby světlo mohlo zářivě svítit, bylo potřeba odstranit zlo.

Tedy bylo definováno zlo a každý s tou definicí souhlasil. Morální kodexy různých přikázání prošly vážně míněnou renesancí a lidstvo se zbavilo vrahů a násilníků. Poslední popravy probíhaly ve slavnostním duchu a nová éra spolužití započala. Svět byl konečně bezpečný. A aby mohl být bezpečný navždy, zákon říkal: "Nezabiješ!" Vzduch a voda byly vyčištěny, nový Ráj, plný jabloní poznání, se rozprostíral na všechny strany. Zlo však nebylo vymýceno zcela. Touha po majetku a moci pohlcovala světélka v srdcích těch ctižádostivých. Přiblížit se k vůdci, být nositelem nového, to bylo hnací silou dalšího vývoje v pozemském sadu. Jen na stromy bylo málo času. Kdo nezasadil, nesklízel. Kdo nemohl sklidit, mohl si ukradnout. Nakonec zloděj okrádal zloděje a jen ti nejobratnější těžili z plodů prosťáčků. Byl nejvyšší čas pro zásah mocného vůdce. Sady byly zbaveny cizopasníků a pesticidy spravedlnosti dokonaly moudré rozhodnutí. Ostatky škůdců musely být páleny na velkých hranicích, aby světlo plamenů posílilo záři, do které planeta z nejčistějších vplula. Svět byl ještě bezpečnější. Pro zachování toho stavu navždy, zákon řekl: "Nepokradeš!" Všichni zbylí dodržovali zákony, protože je chtěli dodržovat. Staré nánosy odvál vítr, do řek a moří se vrátil život v hojnosti a beránci se pásli s vlky. Vůdce pociťoval nový rozměr svého konání. On tvořil a vše kam mohl jenom pohlédnout bylo jeho dílo. Jako spasitel kázal o morálce a určoval další pravidla svých zákonů. Znovu bylo potřeba prořezat větve.

Tvůrcovy nůžky odstříhávaly každý náznak nesprávně rašících pupenů, až se Eden stal jedinečným. Každý strom stejný, jeden jako druhý, třetí jako první. Kritika nebyla na místě, a zákon na to pamatoval. Proto navěky bylo zapsáno: "Nehodnoť nadarmo práci spasitele!" Nikdo nic nehodnotil, protože nebylo co. Vše bylo dokonalé jako sám Nositel světla. Jeho hvězda svítila uprostřed nebeské báně a šťastné národy se mísily, až jednotlivci zapomněli, kde jsou jejich kořeny. Teď existoval jen jeden národ, nejsilnější a nejmocnější, nejmorálnější a nejvyvolenější, tedy ten, který byl z vůle Tvořitele zachován. Život byl nekonečný ve své bezstarostnosti a světlo Světlonoše zářilo, až pálilo. Beránci a vlci ve smíru přišli k lidem a ti je přijali jako rovnoprávné živé bytosti. K loži i ke stolu byli přizváni a dokonalost dokonalosti byla završena. Buňky se spojily a nové plémě člověka uléhalo pod jabloně.

Pak jakýsi plevel nerespektující zákony začal obrůstat sady a nikdo si s ním nevěděl rady. Mnoho světla, mnoho plevele. Opět nastal čas pro zásah nejmocnějšího z mocných. Vůdce, Tvořitel a Světlonoš pochopil, že díky jeho oslnivému světlu bují něco, co narušuje jeho dílo. Pocítil strach při představě, že jiná síla, bezvýznamná v řádu jeho světa, je mocnější než on. Tedy se jí postavil. Hrdě a nebojácně, připraven k boji. V tom ho něco srazilo k zemi. Světlo zhaslo a zprvu nebylo nic, jen tma.

Strach

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Člověk potkal mimozemšťana. Byli si podobní, ale mimozemšťan byl nahý. Dívali se na sebe a divili se. Člověk sundal kabát a oblékl ho mimozemšťanovi. Usmáli se a mimozemšťan zmizel. Člověk nebyl lakomý.

Jednou ten samý člověk seděl u večeře a objevili se dva mimozemšťané. Měli kabáty a usmívali se. Pozval je ke stolu a pohostil je. Pozemské jídlo jim chutnalo a mlaskali jako lidé. Když se najedli, usmáli se na člověka a zmizeli. Ten už se nedivil.

Když se ukládal ke spánku, najednou se objevili tři mimozemšťané. Usmívali se spokojeně, odložili kabáty a přijali pozvání ke společnému noclehu. Ráno všichni vstali, usmáli se, zamávali a zmizeli.

Člověk jezdil do města za prací autem. Právě do něho ráno nasedal a uviděl čtyři mimozemšťany v kabátech, jsou najedení a do růžova vyhajaní a zasněně se dívají k městu. Vzal je tedy. Když se ve městě loučili, usmívali se na sebe. Člověk dal každému do dlaně pár mincí a spěchal pracovat.

Odpoledne se prochází městem a náhle pět mimozemšťanů v kabátech, napapaných, vyhajaných a s nataženou prázdnou dlaní. Člověk se usmívá a sahá do kapsy pro peníze. Nechtějí peníze, jenom se usmívají a drží natažené ruce. Potom zmizí. Celou cestu domů člověk přemýšlí, co chtěli. Neví, nerozumí tomu. Co mohl, jim přeci dal. Proč ho stále obtěžují? Je snad jediný dobrý na této Zemi?

Šest mimozemšťanů čeká na člověka před jeho domem. Mají kabáty, jsou najedení, odpočatí, v kapse jim chrastí mince. Člověk nepřichází a mimozemšťanům je smutno. Cítí se sami a prázdní. Když už prázdnota začala zaplňovat celé jejich tělo, objevil se. Zaparkoval a pomalu kráčí k nim. Vidí šest stejných mimozemšťanů, pitomě se usmívajících s nataženými šesti páry rukou. Chtějí se ho dotýkat. Chtějí, aby je poznal, chápal je a vcítil se do nich. Člověk nevidí a neslyší. Má strach. Vbíhá do domu a do výtahu. Je chvilku sám. Ano, dá jim všechno, není přece lakomý, jim je zima, mají hlad, nemají peníze a jsou tu opuštění. Z okna desátého patra začínají padat oděvy člověka, jídlo a peníze. Ale oni stojí pod okny a natahují ruce jenom k němu. Ten se bojí, moc se bojí a neví, co po něm chtějí. Chvilku má v hlavě zmatek a tmu, ale pak blik, blik. Leze na okno a padá. "Tak tady mne máte!"

Tělo dopadlo a hruď pukla. Šest párů rukou bere do dlaní srdce ležící vedle mrtvoly a společně jej kladou do zvláštní schránky. Mimozemšťané odchází. Jsou smutní a podobní lidem. Myslí na člověka, který je měl tak rád a jehož srdce si svými úsměvy dokázali získat.

Přizpůsobivost

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Prostoduchý mužík opustil svoje doupě a vydal se na cestu. Neměl k tomu žádný určitý důvod, neznal nic, co by chtěl objevit. Nic dosud nepotřeboval a tedy nehledal. Přesto mu začalo být v jeho jeskyni těsno. Něco se přirozeně měnilo v jeho nitru a on potřeboval odejít. Tak tedy došel na nejbližší kopec a dotkl se nebes. Spatřil úžasnou scenérii světa, který ho obklopoval, a pohlížel na něj z výše, kterou znají jen ptáci. Na chvíli se tak i cítil, ale přesto si uvědomoval svůj lidský původ a snesl se na zem. Pak velký stín zakryl kopec a mužík pohlédl vzhůru. Okřídlená bytost se zlatými vlasy se k němu snášela a v jeho duši se objevil zmatek a strach. Když létavec přistál, setkali se spolu. A prostoduchý zjistil, že létat je snadné. Stačilo křídla vynést na kopec a rozběhnout se. Poznání změnilo mužíka a zmatek a strach se vytratily. Sám se teď vznášel nad krajinou a cítil sílu ve své mysli. Létal oblohou a naučil se využívat síly větru, naučil se orientovat podle nebeských úkazů, a pomalu získával jistotu ve svém novém počínaní. A jak tak létal v prostoru, spatřil pod sebou bytost s černými vlasy plivající oheň. Zmatek a strach znovu lapily jeho duši a srazily ji k zemi. Obrazy ďábelských příšer tančily na jeho těle a zem, na které ležel se třásla. Černý vstoupil do prostoduchého a naučil ho chrlit oheň. Bylo to jednodušší než létání. Poznání opět změnilo mužíka a zmatek a strach se opět vytratily. Znova se vznášel nad krajinou a dštil oheň pro potěšení. Byl drakem z pohádek. Opájel se sám sebou a svými dovednostmi a zapomněl na doupě, ze kterého vyšel. Pak spatřil bytosti se zlatými a černými vlasy, které se mezi sebou zabíjely. Děs, hrůza a panika se zmocnily jeho těla a roztažená křídla zvadla. Dopadl tvrdě na krví zalitou zem a chvěl se strachem. Ale bojovníci byli milí a cítili se stejně jako on. Naučili ho, že zabít druhého je ještě lehčí, než plivat oheň. Prostoduchý tedy zabil své učitele a jejich krví si potřel tělo. Znovu se cítil silný a mocnější a toto poznání ho ještě více změnilo. Zase se vznášel a byl výš než ptáci a Země mu byla maličká. Oheň vycházející z jeho úst osvětloval hrozivě zkrvavené tělo nejsilnějšího ze všech, jenž hledal další poznání, které ho vynese výš, než byl dosud. Cestou spaloval vesnice, města a lesy. Lidé pokorně vzhlíželi k nebi a padali na prach spálení k zemi.

A pak poslední neviňátko, zachránivší se v kašně, vzalo kámen a hodilo. Nejmocnější z prostoduchých byl zasažen. Z nebe začal padat červený déšť a zhášel ohnivé jazyky v zadýmeném světě. Poznání změnilo neviňátko. V ruce sevřelo další kámen a nebojácně se rozhlíželo kolem. Lidé se raději vrátili do svých doupat a něco se začalo měnit v jejich nitru. Zlatovlasí plakali a černovlasí měli nového vůdce.

Marnost

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Malý člověk kráčel vysokou trávou a přemýšlel, proč je tak vysoká, že mu nedovolí se rozhlédnout. Jako dítě si myslel, že až vyroste v dospělého člověka, uvidí konečně svět takový, jaký opravdu je, jak o něm vyprávěli velcí. Tak žil v představách celé dětství a jako všichni jeho vrstevníci se těšil. Možná se těšil i trochu víc než ostatní. A najednou je taky velký. Vyrostl, stal se z něho dospělý člověk se vším, co k tomu patří. Ale nevidí svět. Pořád je malý a tráva je tak vysoká. Pozoroval ostatní dospělé, ale ani ti mu nepřipadali dost velcí na to, aby viděli přes trávu opravdový svět. Přitom všichni o něm mluví, jako by ho dobře znali.

Malý, velký člověk kráčel vysokou trávou již několik let a stále přemýšlel, proč je tolik vysoká. Všichni velcí už dávno nepřemýšleli a našli si způsob a byli spokojení, protože neviděli. Vyprávěli o světě svým dětem a mezi sebou zapomínali, že je tu tráva, která je pořád vyšší a vyšší. Lidé se mezi ní proplétali a dávno si na ní zvykli.

Malý, velký člověk kráčel vysokou trávou již několik desítek let a z celého přemýšlení, proč je tráva tak vysoká, byl unavený. Nenašel si čas na založení rodiny, nevychoval děti, žil jen sám pro sebe a pro svou myšlenku, jak spatřit svět. Ostatní lidé už ho znali a posmívali se mu. Nikdo nechápal jeho starosti a problémy s vysokou trávou. Ale on jim chtěl pomoci. Chtěl jim najít nový, krásný způsob života bez vysoké trávy, louku po které se dá běhat, ležet na ní a pozorovat život kolem sebe. Chtěl, aby nikdo nemusel být velký proto, protože jenom tak se může rozhlédnout nad vysokými stébly.

Malý, velký a starý člověk kráčel vyšlapanou pěšinou ve vysoké trávě a byl již tak starý a opotřebovaný, že mu činilo obtíže pohlédnout k nebi. A tehdy se mu do cesty připletl jeden malý človíček. Dívali se navzájem jeden na druhého a cítili, že se něco musí stát. "Pojď", řekl malý člověk starému a vzal ho za ruku. Proplétali se vysokou trávou a šli hodně dlouhou cestu pro malého velkého člověka, který už nevnímal jak tráva řídne, až se úplně vytratila. Nevnímal již pohled na otevřené prostranství lesů, luk a hor, široké řeky a silnice, vesnice a města. Byl starý a unavený a myslel si, že je v ráji. Malý člověk nechal starého sedět na louce a vrátil se do své vysoké trávy. Proplétal se mezi ní a začal přemýšlet, proč je tolik hustá.

Jak to vidím já

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Jdu svou cestou v životě a stávám se pozorovatelem. Učím se nehodnotit. Přesto je kolem tolik věcí a událostí, ke kterým zaujímám jakýsi postoj, který potřebuji, abych mohl z konkrétního místa znovu pozorovat, své názory přehodnotit a přiblížit se tak stavu, kdy dokáži pozorované vnímat a má mysl přesto zůstane klidná. Nejsem psavec, jsem pohodlný, čas využívám jinak. Jsou však chvíle, kdy se mi chce vyjádřit a zde nacházím prostor, který uspokojí mne a snad i toho, kdo také jde a stává se pozorovatelem.

Ticho léčí

Sun, 10 Oct 2010 00:00:00 +0100

Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Staré moudro, které poukazuje na to, že kdo umí být zticha, bývá odměněn. Zkušení obchodníci této dovednosti dokáží využít ve svůj prospěch. Zkuste někomu něco říct a pak buďte zticha. Vydržte to a nic nedodávejte. Čekejte. Určitě se dočkáte zajímavého sdělení z druhé strany. Zkuste to ještě vydržet a mlčte. Váš protějšek začne být z nastálého ticha trochu nervózní a bude ho chtít něčím zaplnit. Nechte ho, pozorujte ho, ale nepřidávejte se. Když to ustojíte, uslyšíte víc, než byste čekali.

Velmi často jsme na straně těch, co nedokáží mlčet, protože naše mysl stále mluví. Pro samé mluvení nemůžeme objevit zlato, které se ukrývá za ní, v našem nitru tam, kde můžeme slyšet hlas z nejpravdivějších, sami sebe. Umlčet mysl je umění, které se dá naučit. Není to stav bezvědomí, odpoutanosti od těla, nějaké vytržení z reality nebo trans. Je to stav plně uvědomělé přítomnosti, který není žádným tělesným smyslem komentován.

Mám jedno oblíbené cvičení. Vemte do ruky nějaký těžký předmět, třeba zlatou cihlu a pozorujte jí. Víte co držíte v ruce? Pokud vás napadlo, že zlatou cihlu, už nejste zticha. Leskne se, že? Pokud si vnitřním hlasem říkáte, že se pěkně bliští, opět nejste zticha. Že je pěkně těžká? Jestli si říkáte, že vám snad upadne ruka, zase nejste tiší. Nic neříkejte, nepřemýšlejte, nehodnoťte, žádný vnitřní hlas. Nenechte svou mysl vytvářet slova. Když to zvládnete, být opravdu ztišení a přesto stále pozorující, nejdřív zmizí zlato, pak ruka, pak celé tělo, nakonec i mysl a zůstanete jen vy, mlčící Vesmír. Že nevíte, k čemu je to dobré? Zkuste o tom nepřemýšlet a buďte zticha.

Zdroje

Thu, 27 May 2010 00:00:00 +0100

Tvůrcem, popularizátorem, učitelem i auditorem Hlubinné abreaktivní psychoterapie, metodiky práce a odpovídající teorie psychiky je český současník, Ing. Andrej Dragomirecký. Je zřejmé, že vychází ze zkušenosti svého předchůdce L.R.Hubbarda, Američana, který vyvinul a v roce 1950 světu představil "Moderní vědu o duševním zdraví - Dianetiku". Ale i ten čerpá z poznatků starších autorů a teoretických úvah filozofů i badatelů v oblasti psychologie člověka.

Hlubinná abreaktivní psychoterapie (dále jen HAP) patří do skupiny komplementárních terapií, tedy je alternativou k akademickým postupům psychoterapeutické práce a ostatním regresním terapiím. Předpokládá totiž, že příčinou veškerých obtíží člověka je nějaká traumatická událost v minulosti, a to třeba i tak vzdálené, že zde již mluvíme o tzv. minulých životech. Vědou akceptované přístupy nepřipouští pojmy jako duše, reinkarnace, Karma (zákon příčiny a následku), natož minulé životy, a proto je tato metoda klasiky neprávem opomíjena či dokonce zavrhována, přestože v některých případech je velmi úspěšná.

Na Hubbarda a Dragomireckého navazuje slovenský psychoterapeut a metodik Patrik Balint, který metodu HAP rozvíjí a obohacuje o další speciální techniky.

Kdy regrese (HAP) pomáhá?

Thu, 27 May 2010 00:00:00 +0100

- při hledání odpovědí na otázky po smyslu vlastního života a v náročných životních situacích
- při touze porozumět vlastním myšlenkám a záměrům
- při odhalování vzorců chování či myšlení, způsobujících nemoc nebo špatný zdravotní stav
- při zmírňování nebo odstraňování bolesti
- při řešení všech psychosomatických obtíží
- při posttraumatických stavech a zotavení ze zranění nebo po operaci
- při řešení vztahových konfliktů a neporozumění
- při získávání sebevědomí a práci na sebepoznání
- při zvyšování životní vitality a získávání motivace
- při úzkostných stavech, fóbiích, obsesích, neurózách a depresivních náladách
- při odstraňování závislostního chování
- při tzv. stavech posedlosti, prokletí, uhranutí nebo ovlivnění tzv. přivtělenými dušemi

Kdy regrese (HAP) nepomůže?

Thu, 27 May 2010 00:00:00 +0100

- jestliže je poškození organizmu, mysli nebo tělesných funkcí v tzv. nevratném stavu
- jestliže jsou organizmus, mysl nebo tělesné funkce pod vlivem návykových nebo psychotropních látek

Jak regrese (HAP) probíhá?

Thu, 27 May 2010 00:00:00 +0100

Na úvod se terapeut (auditor) seznámí s anamnézou klienta (v příjemném, uvolňujícím rozhovoru) a společně si ujasní, co bude předmětem terapie. Pro příklad nyní použijme opakující se úzkost. Klient je seznámen se základními pokyny, které budou při sezení používány a je vyzván, aby zavřel oči. Není uváděn do žádného hypnotického stavu, po celou dobu je plně při vědomí a vnímá vše, co se kolem něj děje a o své vlastní vůli může kdykoli sezení ukončit. Samotná regrese začíná tím, že se klient vrátí k poslední události, kdy pociťoval úzkost a tuto událost prochází nahlas, krok za krokem, v první osobě přítomného času. Terapeutem je veden tak, aby se o události co nejvíce rozšířilo jeho vědomí a pocit úzkosti byl dostatečně restimulován. Paměť sama začne postupně uvolňovat podobné starší události, které jsou stejným způsobem procházeny až k události příčinné. Terapeut po celou dobu klienta vede pouze jednoduchými, ustálenými otázkami, do klientem prožívaného děje nijak nezasahuje. Smyslem je události co nejvíce prožít, ne o nich debatovat. Terapie je ukončena znovuprožitím primárních událostí, klient může otevřít oči, není nijak paralyzován, může se např. hned pustit do práce. V praxi sezení trvá dvě až tři hodiny, ale někdy může trvat i déle.