Velmi často jsme na straně těch, co nedokáží mlčet, protože naše mysl stále mluví. Pro samé mluvení nemůžeme objevit zlato, které se ukrývá za ní, v našem nitru tam, kde můžeme slyšet hlas z nejpravdivějších, sami sebe. Umlčet mysl je umění, které se dá naučit. Není to stav bezvědomí, odpoutanosti od těla, nějaké vytržení z reality nebo trans. Je to stav plně uvědomělé přítomnosti, který není žádným tělesným smyslem komentován.   

    Mám jedno oblíbené cvičení. Vemte do ruky nějaký těžký předmět, třeba zlatou cihlu a pozorujte jí. Víte co držíte v ruce? Pokud vás napadlo, že zlatou cihlu, už nejste zticha. Leskne se, že? Pokud si vnitřním hlasem říkáte, že se pěkně bliští, opět nejste zticha. Že je pěkně těžká? Jestli si říkáte, že vám snad upadne ruka, zase nejste tiší. Nic neříkejte, nepřemýšlejte, nehodnoťte, žádný vnitřní hlas. Nenechte svou mysl vytvářet slova. Když to zvládnete, být opravdu ztišení a přesto stále pozorující, nejdřív zmizí zlato, pak ruka, pak celé tělo, nakonec i mysl a zůstanete jen vy, mlčící Vesmír. Že nevíte, k čemu je to dobré? Zkuste o tom nepřemýšlet a buďte zticha.