"Některé příběhy nejsou odtud. Jsou odtamtud. Když mysl nemluví, objeví se, a ty je můžeš prožít ve svém nitru a vzít si co potřebuješ. A tak toto vyprávění je pouhým odrazem toho, co já ve svém nitru spatřil , a nejsem tak obratný vypravěč, abych vylíčil tu nevídanou syrovost člověčího bytí. Tedy buď pozorný a dopřej mým ústům sdělit ti, co viděl jsem svým vnitřním zrakem, jak to cítil a jak jsem s tím naložil."
Syn napjatě poslouchal svého otce a raději se ani nepohnul, jen aby nerozptýlil jeho momentální zaujetí právě se objevivší silou ducha. 

"Viděl jsem se, jak procházím tržnicí mezi prostým lidem. Nepoznával jsem to místo, ale lidé, ti lidé mi byli velmi blízcí. Dokonce jsem některé z nich osobně znal a zdravil jsem je vroucně a přátelsky. Oni se mi však vyhýbali, zrakem na mne nepohlédli a odtahovali se ode mě. Pozřel jsem na sebe a vida, že žebrácký hadr kolem sebe omotaný mám, odporně zapáchám a kusy kůže do ruda hnilobou od masa mi odpadávají, zastavil jsem se uprostřed dvorany tržiště celý vyděšený. Dav okamžitě kol mě kruh veliký utvořil a nepřátelsky vyhlížel. Opět jsem rozpoznával dříve milé tváře a ptal se sám sebe, proč jsou teď takoví slepí a nepoznávají mne?

Natáhl jsem ruce k nejbližší mně části davu a prosebným hlasem k nim hovořil. Nepoznávali mne stále.

Otočil jsem se na druhou stranu a přívětivě k nim promlouval, kdo jsem, ať si vzpomenou. Nikdo nevzpomněl.

Volal jsem tedy k nebesům žádost o pomoc, ale nebyl tam nikdo, kdo by pomohl téměř mrtvému žebrákovi. Zůstal jsem uprostřed toho nevědomého shluku najednou opuštěný. Přestože jsem již dokázal pojmenovat každého, kdo zde byl, stále jsem cítil jejich odcizenost ode mne, chlad, aroganci a opovržení. Chtěl jsem jim v tu chvíli mnoho zlého učinit, ale byl jsem zcela bezbranný v té situaci. Ti lidé, mí milovaní a blízcí, byli najednou tak cizí a nesnášenliví . Působilo na mne jejich zlo a bralo mi sílu se dál bránit tomu tlaku jejich prázdnoty.

I sklonil jsem hlavu k zemi, poklekl a volal Satana, ať otevře brány pekelné a nechá mne projít. Byl jsem ochoten to vše podstoupit, jen abych opustil tuto tolik nemilou situaci. A tehdy , ten jediný, kdo mne poznal, rozevřel útroby zemské a peklo přede mnou ustoupilo tak, že navrátil jsem se, a mohu ti ten příběh vyprávět."

    Klid zavládl mezi lidem a děti zase vymýšlely nové hry. Nejnovější se jmenovala Díra. Na všech pískovištích, hříštích a ve všech parcích se začaly objevovat prohlubně, do kterých děti, skákaly, a jiné děti je jako vojáci zachraňovaly. Pak v propasti na pláni zmizelo i vojsko se svojí technikou a svět dostal opravdový strach. Lidé chodili opatrně kolem každého dolíčku a věda přemýšlela, co dál. Církve, sekty a náboženská uskupení celé planety začaly k stále se zvětšující propasti pořádat pouti a začalo se i s obětováním. A protože nikdo již okraje propasti nehlídal, mnoho dobrovolníků, sebevrahů a obětí v ní ukončilo svůj život. Celá pláň už byla pohlcena a první domy se otřásly v základech, a s nimi celý pozemský život. Nic a nikdo nedokázal rostoucí chřtán Země zastavit, nikdo neznal budoucnost. Ceny pozemků na vzdálenějších stranách planety bláznivě letěly nahoru a národy se začaly stěhovat. Rozpad hierarchie a vzniklé šílenství světa sytilo útroby kráteru. Lidé byli namačkáni po stranách planety a vzývali pohanská božstva, Ďábla i jediného Boha Universa. Věda si nevěděla rady a byla zašlapána a ze společnosti vyvržena. A nové, neznámé nemoci kosily lid a mrtvoly byly házeny do kráteru bez obřadu. Bozi ani Ďábel neprotestovali, ani nepomohli. Lidé byli opuštěni a pocit beznadějné samoty v bytí jim ukázal cestu k samým kořenům jejich životů. Prach byli a v prach se obrátí. Tak řekl první člověk, který slezl do propasti a na jejím dně založil na pozůstatcích svých předků a minulosti novou budoucnost.

    A Malá hromádka odpadků se jednou objevila uprostřed rovného dna kráteru a nikdo si jí nevšímal. Jen pár místních o ní vědělo.

    Jenže, čí je vlastně ten chlup?!
 

_"Spoluobčané svobodné země! Stojíme na prahu celosvětového konfliktu, který v moderních dějinách světa nemá obdoby. Čin, který provedla hrstka zfanatizovaných šílenců pod vedením ještě fanatičtějšího Mohameda Aladina, a který nehodnotíme jinak, než jako válečný útok proti svobodnému světu, je pro nás šokující ukázkou toho, kam současné lidstvo došlo. V troskách, po ničivých útocích, zahynuli tisíce našich přátel a rodinných příslušníků. Naše země nebyla za dobu svého trvání ještě nikdy vystavena takové tragédii, která by v jediném dni, v jediném okamžiku, změnila osudy tolika lidí! Velmi těžce se mi o tom hovoří."

    Prezident se otočil zády ke kamerám a miliony televizních diváků zahlédlo, jak jeho ruka vytahuje z kapsy kapesník a zřejmě si otírá oči. Novináři v sále, pod tíhou okamžité atmosféry, dělali stejnou věc. Vůdce národa zaujal profesionální postoj a pokračoval: 

_"V těchto chvílích, kdy téměř celý svět pláče s námi, kdy téměř celý svět stojí při nás a nabízí nám svou pomoc, kdy téměř celý svět vyjadřuje svou podporu s naším smutkem a s naším odhodláním pomstít tento neskutečně nelidský akt zla a nenávisti, jsem se rozhodl po nesmírně vážném zhodnocení stavu všech věcí..., a v souladu se svým svědomím..., a taktéž v zájmu světového míru..., jednou provždy změnit tento svět a jeho budoucnost!"

    Sál s neskrývaným nadšením přijal slova prvního muže s potleskem, diváci u obrazovek vesměs zatínali odhodlaností pěsti. Generálové vojenských paktů přepočítávali své vojáky a proslov pokračoval:

_"NÁSILÍ NEJDE VYKOŘENIT NÁSILÍM! Tisíce let jsme o tom přesvědčováni, historické události se konfrontují s dneškem, činy minulosti jako stíny jsou stále kolem nás a budou tak dlouho, dokud své krvechtivé sliny nepolkneme!"   

    Červené telefony čelných politkiků světa začaly vyzvánět. V tiskovém sále bylo hrobové ticho.    

_"Je zcela zřejmé, že cokoli nyní provedeme ve smyslu pomsty, vyvolá na politicky a nábožensky obrácené straně světa opět nové pocity křivdy, další hlad po naší krvi, a vstanou noví bojovníci, kterým posloužíme jako cíl jejich hněvivých akcí, které budou opět morálně podepřeny zkázou, kterou se chystáme nastolit. Ano, jsme ekonomicky nejsilnější zemí světa, můžeme tvrdit, že jsme i vojensky nejsilnější! Přesto nemůžeme pokračovat v tom, co nás povede jednoznačně do neustálého pocitu strachu! Strachu z odplaty za naše skutky! Buďme tedy průkopníky, tak jako již mnohokrát v dějinách naší země, a vzepřeme se pocitům nenávisti vyvolaných v nás tak strašlivým a nelidským činem, kterého jsme se stali svědky, a který nelze jinak než odsuzovat!"

    Chodbami Bledého domu se proháněl čerstvý vánek, pronikající otevřenými okny. Lidé, sledující projev prezidenta, mohli začít volněji dýchat. Přesto se nikdo ani nepohnul.

"Jako prezident této země, tohoto národa, předkládám tímto kongresu návrh na zastavení příprav vojenské odplaty!"

    Tiskovým sálem třeskl výstřel a prezident se s utrženou zadní částí lebky sesunul pod řečnický pult. Několik příslušníků speciálních jednotek v maskovacích uniformách okamžitě tělo zabalili do černého plastikového pytle a odnesli do zákulisí. Během několika sekund bylo vše uklizeno a z bočního vchodu do sálu vstoupil mluvčí pro bezpečnostní otázky Bledého domu. Zaujal očištěné místo před kamerami a bez čekání se ujal slova:

"Musíme s politováním prohlásit, že snaha po destabilizaci naší společnosti byla dnes našimi nepřáteli vygradována v pokus, pomocí dvojníka našeho pana prezidenta, rozvrátit pevné základy světového pořádku, jehož jsme garantem. O to politováníhodnější je to, že jsme nemohli zasáhnout dříve, z jistých přísně tajných důvodů, a tedy, tento pokus byl v přímém přenosu prezentován v celém světě. Bledý dům se omlouvá. Nyní prosím, povstaňte, přichází prezident!"

    Prezident se postavil za řečnický pult před desítkou mikrofonů a s vážným výrazem promluvil ke světu:

"Vážíme si vaší podpory! A ty, Aladine, ať si kde jsi, vypleníme tvoje hnízdo do základů!"

    Očimi přistoupil k chlapci, poklekl před ním a zahleděl se mu do očí: _"Zabil jsi jezero, ta ryba je Kan, duch vody." Kumi sklopil hlavu. Poznal, že učinil něco vážného. Něco opravdu hrozného, za co ho teď nenávidí.

    Očimi pokračoval: _"Když někdo zabije Kan, musí na jeho místo. Jinak je porušen řád věcí. Musíš se spojit s vodou a být jejím duchem." Hlouček kolem se zmenšoval.

    Kumi pozoroval ve tváři Očimi strach a ničemu nerozuměl: _"O čem to mluvíš, jak se mohu spojit s vodou?"

    Nejstarší muž z vesnice přistoupil k Tu-Kumi, vzal ho za ruku a vedl k jezeru: _"Teď není Kan ve vodě, ty jsi zabil Kan, a proto ty jsi Kan. Zašijí tě do sítě, zatíží kamenem a spustí do hlubiny tam, kde se nikdy neloví. Tak bude opět nastolena rovnováha a vesnice nezahyne."

    Když muž domluvil, jiné ruce se chopily Tu-Kumi a zašily ho s velkým kamenem do sítě. Pak byl zavěšen nad hlubinu a nejstarší žena z vesnice přeřízla provaz. Kruhy na hladině se zvětšovaly, až nakonec vystoupily na břeh. Poslední vzduchová bublina ducha Kan se spojila s vodou. Tu-Kumi klesal ke dnu a zadržoval dech. Voda byla studená a tmavá , kámen rychle táhnul tělo stále hlouběji. Dech již nestačil a tak Kumi v poslední křeči otevřel ústa. Voda mu pronikla do plic a velkou silou se je snažila rozervat. Vnímal ještě náraz na dno a pak se proměnil na stovky malých rybek, které propluly oky sítě, aby se jejich hejno semknulo opět v jedinou bytost, velkou, s dlouhým tělem, úzkým ocasem a velkou hlavou. Ryba se zavlnila a vyrazila temnotou napříč jezerem, k protějšímu břehu. I když se voda začala prosvětlovat, nezastavovala a stále plula. Trvalo to několik dní, než bahnitá mělčina ukončila plavbu tvora, který se teď převaloval v blátě a lapal po vzduchu.

    Kolem šli nějací rybáři: _"Hele, sumec, a pořádnej, majzni ho, ať neuplave!" Večer se v rybářské vesnici tančilo. Krajem se linula vůně uzeného rybího masa. A nějaký rybář se ráno utopil.

    Tedy bylo definováno zlo a každý s tou definicí souhlasil. Morální kodexy různých přikázání prošly vážně míněnou renesancí a lidstvo se zbavilo vrahů a násilníků. Poslední popravy probíhaly ve slavnostním duchu a nová éra spolužití započala. Svět byl konečně bezpečný. A aby mohl být bezpečný navždy, zákon říkal: "Nezabiješ!" Vzduch a voda byly vyčištěny, nový Ráj, plný jabloní poznání, se rozprostíral na všechny strany. Zlo však nebylo vymýceno zcela. Touha po majetku a moci pohlcovala světélka v srdcích těch ctižádostivých. Přiblížit se k vůdci, být nositelem nového, to bylo hnací silou dalšího vývoje v pozemském sadu. Jen na stromy bylo málo času. Kdo nezasadil, nesklízel. Kdo nemohl sklidit, mohl si ukradnout. Nakonec zloděj okrádal zloděje a jen ti nejobratnější těžili z plodů prosťáčků. Byl nejvyšší čas pro zásah mocného vůdce. Sady byly zbaveny cizopasníků a pesticidy spravedlnosti dokonaly moudré rozhodnutí. Ostatky škůdců musely být páleny na velkých hranicích, aby světlo plamenů posílilo záři, do které planeta z nejčistějších vplula. Svět byl ještě bezpečnější. Pro zachování toho stavu navždy, zákon řekl: "Nepokradeš!" Všichni zbylí dodržovali zákony, protože je chtěli dodržovat. Staré nánosy odvál vítr, do řek a moří se vrátil život v hojnosti a beránci se pásli s vlky. Vůdce pociťoval nový rozměr svého konání. On tvořil a vše kam mohl jenom pohlédnout bylo jeho dílo. Jako spasitel kázal o morálce a určoval další pravidla svých zákonů. Znovu bylo potřeba prořezat větve.

    Tvůrcovy nůžky odstříhávaly každý náznak nesprávně rašících pupenů, až se Eden stal jedinečným. Každý strom stejný, jeden jako druhý, třetí jako první. Kritika nebyla na místě, a zákon na to pamatoval. Proto navěky bylo zapsáno: "Nehodnoť nadarmo práci spasitele!" Nikdo nic nehodnotil, protože nebylo co. Vše bylo dokonalé jako sám Nositel světla. Jeho hvězda svítila uprostřed nebeské báně a šťastné národy se mísily, až jednotlivci zapomněli, kde jsou jejich kořeny. Teď existoval jen jeden národ, nejsilnější a nejmocnější, nejmorálnější a nejvyvolenější, tedy ten, který byl z vůle Tvořitele zachován. Život byl nekonečný ve své bezstarostnosti a světlo Světlonoše zářilo, až pálilo. Beránci a vlci ve smíru přišli k lidem a ti je přijali jako rovnoprávné živé bytosti. K loži i ke stolu byli přizváni a dokonalost dokonalosti byla završena. Buňky se spojily a nové plémě člověka uléhalo pod jabloně.

    Pak jakýsi plevel nerespektující zákony začal obrůstat sady a nikdo si s ním nevěděl rady. Mnoho světla, mnoho plevele. Opět nastal čas pro zásah nejmocnějšího z mocných. Vůdce, Tvořitel a Světlonoš pochopil, že díky jeho oslnivému světlu bují něco, co narušuje jeho dílo. Pocítil strach při představě, že jiná síla, bezvýznamná v řádu jeho světa, je mocnější než on. Tedy se jí postavil. Hrdě a nebojácně, připraven k boji. V tom ho něco srazilo k zemi. Světlo zhaslo a zprvu nebylo nic, jen tma.

    Jednou ten samý člověk seděl u večeře a objevili se dva mimozemšťané. Měli kabáty a usmívali se. Pozval je ke stolu a pohostil je. Pozemské jídlo jim chutnalo a mlaskali jako lidé. Když se najedli, usmáli se na člověka a zmizeli. Ten už se nedivil.

    Když se ukládal ke spánku, najednou se objevili tři mimozemšťané. Usmívali se spokojeně, odložili kabáty a přijali pozvání ke společnému noclehu. Ráno všichni vstali, usmáli se, zamávali a zmizeli.

    Člověk jezdil do města za prací autem. Právě do něho ráno nasedal a uviděl čtyři mimozemšťany v kabátech, jsou najedení a do růžova vyhajaní a zasněně se dívají k městu. Vzal je tedy. Když se ve městě loučili, usmívali se na sebe. Člověk dal každému do dlaně pár mincí a spěchal pracovat.

    Odpoledne se prochází městem a náhle pět mimozemšťanů v kabátech, napapaných, vyhajaných a s nataženou prázdnou dlaní. Člověk se usmívá a sahá do kapsy pro peníze. Nechtějí peníze, jenom se usmívají a drží natažené ruce. Potom zmizí. Celou cestu domů člověk přemýšlí, co chtěli. Neví, nerozumí tomu. Co mohl, jim přeci dal. Proč ho stále obtěžují? Je snad jediný dobrý na této Zemi?

    Šest mimozemšťanů čeká na člověka před jeho domem. Mají kabáty, jsou najedení, odpočatí, v kapse jim chrastí mince. Člověk nepřichází a mimozemšťanům je smutno. Cítí se sami a prázdní. Když už prázdnota začala zaplňovat celé jejich tělo, objevil se. Zaparkoval a pomalu kráčí k nim. Vidí šest stejných mimozemšťanů, pitomě se usmívajících s nataženými šesti páry rukou. Chtějí se ho dotýkat. Chtějí, aby je poznal, chápal je a vcítil se do nich. Člověk nevidí a neslyší. Má strach. Vbíhá do domu a do výtahu. Je chvilku sám. Ano, dá jim všechno, není přece lakomý, jim je zima, mají hlad, nemají peníze a jsou tu opuštění. Z okna desátého patra začínají padat oděvy člověka, jídlo a peníze. Ale oni stojí pod okny a natahují ruce jenom k němu. Ten se bojí, moc se bojí a neví, co po něm chtějí. Chvilku má v hlavě zmatek a tmu, ale pak blik, blik. Leze na okno a padá. "Tak tady mne máte!"

    Tělo dopadlo a hruď pukla. Šest párů rukou bere do dlaní srdce ležící vedle mrtvoly a společně jej kladou do zvláštní schránky. Mimozemšťané odchází. Jsou smutní a podobní lidem. Myslí na člověka, který je měl tak rád a jehož srdce si svými úsměvy dokázali získat.

    A pak poslední neviňátko, zachránivší se v kašně, vzalo kámen a hodilo. Nejmocnější z prostoduchých byl zasažen. Z nebe začal padat červený déšť a zhášel ohnivé jazyky v zadýmeném světě. Poznání změnilo neviňátko. V ruce sevřelo další kámen a nebojácně se rozhlíželo kolem. Lidé se raději vrátili do svých doupat a něco se začalo měnit v jejich nitru. Zlatovlasí plakali a černovlasí měli nového vůdce.

    Malý, velký člověk kráčel vysokou trávou již několik let a stále přemýšlel, proč je tolik vysoká. Všichni velcí už dávno nepřemýšleli a našli si způsob a byli spokojení, protože neviděli. Vyprávěli o světě svým dětem a mezi sebou zapomínali, že je tu tráva, která je pořád vyšší a vyšší. Lidé se mezi ní proplétali a dávno si na ní zvykli.

    Malý, velký člověk kráčel vysokou trávou již několik desítek let a z celého přemýšlení, proč je tráva tak vysoká, byl unavený. Nenašel si čas na založení rodiny, nevychoval děti, žil jen sám pro sebe a pro svou myšlenku, jak spatřit svět. Ostatní lidé už ho znali a posmívali se mu. Nikdo nechápal jeho starosti a problémy s vysokou trávou. Ale on jim chtěl pomoci. Chtěl jim najít nový, krásný způsob života bez vysoké trávy, louku po které se dá běhat, ležet na ní a pozorovat život kolem sebe. Chtěl, aby nikdo nemusel být velký proto, protože jenom tak se může rozhlédnout nad vysokými stébly.

    Malý, velký a starý člověk kráčel vyšlapanou pěšinou ve vysoké trávě a byl již tak starý a opotřebovaný, že mu činilo obtíže pohlédnout k nebi. A tehdy se mu do cesty připletl jeden malý človíček. Dívali se navzájem jeden na druhého a cítili, že se něco musí stát. "Pojď", řekl malý člověk starému a vzal ho za ruku. Proplétali se vysokou trávou a šli hodně dlouhou cestu pro malého velkého člověka, který už nevnímal jak tráva řídne, až se úplně vytratila. Nevnímal již pohled na otevřené prostranství lesů, luk a hor, široké řeky a silnice, vesnice a města. Byl starý a unavený a myslel si, že je v ráji. Malý člověk nechal starého sedět na louce a vrátil se do své vysoké trávy. Proplétal se mezi ní a začal přemýšlet, proč je tolik hustá.