Hysterie

22.02.2020

Špinavý bezdomovec ležel na břehu velké řeky a naříkal nad svým zkaženým životem. Nikdo ho neměl rád a každý mu chtěl vzít jeho svobodu a nezávislost. Musel tedy odejít z práce, odešel i od manželky a od dětí, vzal si jenom mošničku a šel být nezávislý. Byl to překrásný pocit, zbavit se všech starostí a odpovědnosti. Teď mohl opravdu žít podle svého přesvědčení. Toulal se od místa k místu, vychutnával barvy života a sám se sebou byl spokojený. Chtělo to jenom mít odvahu svůj život takhle změnit a začít si ho jinak uspořádávat. Radost nad vlastními skutky ho natolik zmohla, že si našel tohle roztomilé místečko u řeky a svalil se do trávy. Z mošničky vyndal grilované kuřátko pečlivě zabalené do alobalu a ještě chladnou láhev dvanáctistupňového piva . Pojedl, popil a cítil se nejblaženější ze všech. Řeka se valila svým přirozeným korytem a svojí silou a směrem mu připomínala něco z jeho života. Ano, vždy byl rychlý, přímý a tvrdý. Ostatní ho nechápali. Honili se za svými malichernostmi a uvnitř se cítili kdoví jak. Ale nikdy si to nepřiznali. On ano. Byl otevřený ke každému a každému také hned vyjevil svoji nespokojenost a nešťastný život. A za tu upřímnost se mu všichni odvděčovali. Otáčeli se k němu zády. Dokonce ani vlastní rodina ho nechápala. Ze samých úvah o jeho nelehkém životě ho vyrušilo zakručení v žaludku. Vyndal tedy z mošničky klobásku a začal lačně ukusovat. Díval se na řeku a nechával volně plynout své myšlenky. Ale pocity ublíženosti se rvaly na povrch. Chvilku mu bylo tak úzko, že ani silně nakrájená šunka nepomohla. Uvědomoval si, že zásoba jídla se pomalu ztenčuje a zachvátil ho nový příval nářku. Vždyť přece ode všeho odešel, doma museli vědět , že za chvíli nebude mít co jíst. Manželka mu nakonec za celoživotní útrapy dá na cestu jen tak málo? Se slzami v očích začal přepočítávat tisícovky ve své peněžence a když napočítal padesát, trochu se uklidnil. Otevřel další láhev piva a naráz ji vypil. Prázdná letěla do řeky a on pozoroval, jak se pomalu potápí a nakonec je pohlcena proudem. Ne, takový život pro něj nemá cenu. Mošnička se vyprazdňuje, pivo není a v obchodech je zavřeno. Jaký je to svět, když u řeky není obchod!

Vždyť on má přece peníze! Ale teď jsou mu k ničemu, jako všechno. Rozhodl se, skončí se životem, teď hned. Skočí do řeky a nechá se spolknout jako ta lahev. V tu chvíli to byla šťastná myšlenka. Pociťoval uspokojení při představě, jak všechny zasáhne a zraní, jak ho budou při pohřbu vynášet až do nebes. Pomalu se svlékal a skládal oblečení do komínku. Navrch položil prázdnou mošničku a na ni svojí tlustou peněženku. Pak se za ním voda zavřela.

Mokrý bezdomovec se oblékal, peněženku strčil do mošničky a nenávistně se díval na řeku. Byla hnusná jako všechno kolem. Nenechala ho utopit. Celá příroda je tak hnusná. Naštěstí má známé a rodinu. Půjde za nimi a bude jim to vyprávět, jak je zklamaný. A oni ho politují, manželka ho pohladí a připraví gulášek. Muž tedy vylezl na silnici a usedl do svého stříbrného auta. Motor se rozeřval, kola se pohnula a ryby si plácaly na čelo.