Jakub P.

02.04.2012 12:39

Terapie ruzné intenzity a u ruzných psychologů či psychiatrů za posledních 18 let, které jsem podstoupil byly zcela profesionální, tradiční a zcela k ničemu. U Ivana Oleniče jsem prošel individuální terapií a programem Lovci Stínů. Poprvé jsem k němu jel vlastně otrávený. Další výdaje, další seznamování terapeuta s mojí historíí, pár poznámek, platba a honem domů. Dřiv, než me chytne záchvat úzkosti.

Že tam začne úplně nová etapa mého života, že dostanu pod kontrolu ty největší bestie, hnusy a běsy co jsem kdy poznal - to nebylo očekáváno. Přitom z mého vnitřního života vlastně nic nezmizelo. To zlé, ani to dobré. Jen se změnil úhel pohledu. A v tom je vše. Běs kterému dá člověk jméno, kterého si vytáhne z poza podvědomí a podrží si ho před obličejem aby si ho důkladně prohlédl... zůstává Běsem, ale jen podle jména. A to jsem se v programu Lovci Stínů naučil věci, které mi předtím přišly zcela nemožné. Například pochopit kde vlastně leží hranice mé zodpovědnosti a dokonce si užít právo na to selhat a pokazit vlastně cokoliv. O to větší radost člověk prožívá z úspěchu. Vědomí, kam sahá doopravdy moje odpovědnost za stav věcí, prostě nedovolí pochybnosti a do budoucna tedy nevrhá žádný stín. Před půl rokem bych považoval za šílenost tvrzení, že nával úzkosti nemusím zahánět a utíkat před ním, že se mám zastavit a pozorovat ho. Ve chvíli osobní superhrůzy - prožít až do konce, pozorovat? Dříve šílené, nyní logické.
Vím jak divně může vyznít to co denně praktikuji a co mohu potvrdit jako přínosné. Když je mi něco přijemné či nepříjemné hned to dám najevo. Když mě něco/někdo nudí hned mu to řeknu. Dokonce jsem přestal nosit "veřejnou" masku. Není to lehké a občas ji bezděky na tváři jestě nachytám. Ale sundat ji je bezesporu dobré jak v osobním tak v profesním životě. Když něco nevím, tak řeknu, že to nevím nebo neumím i za cenu že se ztrapním, nebo profesně ponížím. K cizím i k blízkým lidem se chovám stejně. Vejde-li mi někdo neznámý do života a vyvolá-li ve mě nějaký pocit, hned se dozví jaký. A dozví se to přesně a pouze jen podle mých měřítek. Pak už je na něm zda odkráčí zase do neznáma, nebo zůstane. Pochopil jsem, že jen takhle mohu zůstat i já sám se sebou. Nebo od sebe odkráčet a vrátit se do neznáma. A neznámo pro mě = nejistota, úzkost, psycholog. Někdy je mi trapně, že tak základní věci jsem ani netušil. Dokonce při psaní tohoto textu prožívám úzkost. Vím proč. Trápí mě, že je nepřesný, mou zkušenost nepřenese jak bych chtěl a nejspíš někde i chybný v logice či gramatice. Taky mě ho Ivan několikrát připoměl, že tu ta možnost napsat referenci je - a už mě to lezlo na nervy.

Podle mého názoru je nejdůležitější fakt, že je mi lépe. Už nemám pocit, že svět kolem mě ví něco zásadního co já ne (ví prd). Že je většina lidí kolem mě ve výhodě (uplná blbost). Že jsem nedoceněný. (no samozřejmě, nikdy jsem se ocenit nenechal). Úzkosti jsou otupělé a méně časté, občas zajímavé.
A nakonec zcela zásadní věc:
To co jsem v Lovcích Stínů našel, je předmětem denních rozhovorů, denní praxe, prostě denní realita. Ivan Olenič jako jediný z psychologické obce ve mě dokázal probudit zvědavost, kdo vlastně jsem. A teď jen zírám, ve všech významech toho slova.

více si můžete přečíst v referencích ZDE: 

Zpět