Nikdy nikomu nevěř!

10.10.2010 00:00

    Nedávno jsem si vybavil historku našeho předního baviče, který ji použil jako důkaz svých teorií o nutnosti nenechat si kazit dobrou náladu. Šlo o to, že při cestě do divadla se dostal do kolony aut, což je v Praze běžné, a tak aby ušetřil čas, tu kolonu předjel a postavil se na první místo hned před semafor. Při čekání na zelené světlo, to prý nějaký vztekloun, chlap se špatnou náladou nevydržel, vystoupil ze svého vozu a šel projevit svůj názor. Komikovi vynadal do debilů a blbů, a ten ho prý zcela odzbrojil svým připitomělým úsměvem a souhlasným přikyvováním, že je opravdu debil a blb, ale že hrozně spěchá , ať mu to odpustí a nezlobí se. Prostě s úsměvem a projeveným souhlasem bylo po agresi a dobrá nálada zůstala zachována. Toto úsměvné vítězství veselého a pohotového ducha mi přišlo na mysl, když jsem stál v neprůjezdné a nepohybující se koloně aut, které zastavila blokáda zemědělců dávající najevo svůj nesouhlas s politikou vlády. Pozoroval jsem ostatní řidiče, kteří svým výrazem evidentně celou akci podporovali a ti nejvíc spěchající a tedy nervózní hledali svými pohledy nějakou oběť, možná že i chtěli vidět krev. Já jsem nikam nespěchal, tedy celá ta situace a bezmocnost kolem, ve mě vyvolávala úsměv. Řidič v placatém bouráku vedle se neustále rozhlížel , kudy by podjel svodidla, a tak když se naše pohledy střetnuly, usmál jsem se na něho a pokrčil rameny, jako náznak určité solidarity. Pak se vše událo nějak rychle. Nestačil jsem ani změnit grimasu, a tento zcela jistě úspěšný kulturista stál u mého, naštěstí jen pootevřeného, okénka a častoval mne slovy: "Čemu se tady směješ ty debile jeden posr?, mám ti ten tvuj posr? ksicht natrhnout , až se z toho pos.. !?" A tehdy jsem si vzpomněl na onu historku, odvážně jsem otevřel okno a pravil: "Nerozčilujte se pane, já jsem opravdu debil posr.., můj posr.. ksicht by asi vážně zasloužil natrhnout, až bych se z toho posr.." Ten frajer přestal řvát, přestal být brunátný a chvilku na mě nevěřícně zíral. Cítil jsem, že jsem vyhrál, a že vlídnost je odzbrojující. Když se otáčel zpět ke svému stroji, ještě se otočil a řekl: "To máš teda pravdu, ty debile posr..!", a vrazil mi takovou ránu, že jsem se rázem ocitl na vedlejším sedadle pro spolujezdce. Jeho špičatá bota ještě prokopla na několika místech slabé plechy mého českého rodinného vozítka a z levé přední pneumatiky začal po bodnutí vyhazovacím nožem rychle unikat vzduch. Při čekání na výbuch granátu, který se mi náhle objevil na klíně, jsem si uvědomil jednu zásadní věc, že totiž nejsem bavič z TýTý !

Zpět