Poprvé

10.10.2010 00:00

    Červen toho roku byl mimořádně teplý, rtuť nad třicet stupňů a lidé, když museli vyjít do ulic, chtěli toho mít na sobě co nejméně. Pro mládence, jakým byl Karlík, byly poslední dny nesnesitelnější o to, jak intenzivně vnímal odhalená ženská těla a rafinovanost, se kterou se ženy a dívky oblékaly. Fantazie mu předkládala tak živé představy, že byl neustále vzrušený a plný očekávání okamžiku, kdy vše v mohutném elixíru rozkoše ze sebe vypustí a vybije. Ten okamžik měl přijít brzy, to si uvědomoval, přesto si chtěl vše v klidu rozmyslet, připravit se na TO. Mělo to být jeho "poprvé".

    Mnohokrát si tu scénu sexuální rozkoše se svou vyvolenou přehrával v mysli a představivost, stále přiživována tím, co právě okolo sebe vnímal v krátkých okamžicích, kdy mohl na procházejících tělech zahlédnout něco, co možná nemělo být vidět a co mělo zůstat zahaleno, ho nezadržitelně posunovala vstříc novému, nepoznanému. Těšil se, jak bude sám tato zákoutí těla objevovat, jak se jich bude dotýkat, líbat je, pronikat do nich. Někdy, když jeho pohled již dlouho ulpíval, na některé z těch velmi rozkošných částí ženského těla a byl přistižen, zastyděl se. Tehdy sklopil zrak a přál si být někde hodně daleko. V takové chvíli si připadal jako úchylný člověk, a tím rozhodně být nechtěl. Jeho dívka, "pusinka", se kterou se již brzy setká, mu dnes večer dovolí vše. Bude moci nasytit své smysly přímo, zblízka, pod širým nebem, zapadajícím sluncem, v lesíku kousek za městem. To místo měl moc rád. Oddělovalo přírodní koupaliště od hlavní silnice a bylo malou oázou pro vedrem zmučené, kteří tudy procházeli za chladivou blažeností. Navíc zde měl i svůj strom, který měl větve husté až k zemi a kde, když se zastavil, splynul. Měl zde volný výhled ke křovisku, kde se děvčata převlékala do plavek a někdy se zde zdržel i milenecký pár. Dnes se však nemusí schovávat a dívat se z dálky. Bude přímo účasten a dopřeje si zcela vše. Při té barvité myšlence bylo již vnitřní napětí tak silné, že energie extaticky uvolněna. Zastyděl se za svůj projev a rychle se vzdálil. Lépe řečeno, přiblížil. K lesíku.

    V podvečer, sedíce na pařezu kousek od lesní cesty spojující koupaliště z hlavní silnicí, pokukoval opět po procházejících dívkách. Čekal na tu svou. Světlovlasou, drobnou, se sametovou kůží. Říkal jí pusinko, protože ten vztah považoval za velmi důvěrný. Když jí spatřil přicházet směrem od koupaliště, trochu se podivil, že jde tak brzy,  ale vzápětí byl rád, protože přicházela jenom v miniaturních plavečkách a jeho pohled tak měl minimum překážek. Jak se k němu přibližovala, byl čím dál víc vzrušenější a bylo to na něm vidět. Před ní se ale nestyděl. Naopak. Chtěl, aby to viděla, cítila, sdílela s ním to jeho vzrušení. Vyšel jí naproti.

"Ahoj, pusinko, konečně, podívej !" Čepel dlouhého řeznického nože se zablýskla.

"Táhni do hajzlu, ty demente uslintanej !" Úsečně zareagovala "pusinka".

    Rudé, červnové slunce se ztrácelo za obzorem. Díval se na její krásné, mladé tělo a znovu a znovu do něho vnikal. Její oči se dívaly do nebe. Když je oba obklopila tma a ona se stále dívala do nebe, zastyděl se. Než se vzdálil, přihrnul na ní listí nasáklé krví. 

            "Promiň, pusinko, už jsi celá studená a já nejsem žádný úchylný člověk."

    Ještě jednou jí políbil na pootevřená ústa a pak, jako by si uvědomil právě prožitou rozkoš, o kterou by mohl přijít, znovu listí rozhrábl.

Zpět