Alžběta

29.11.2011 21:35

Na skupinovou terapii jsem se přihlásila s jasným cílem - porozumět svému partnerskému problému a zjistit, na kolik je můj problém v mojí hlavě (představy, nenaplněné touhy, špatné vzorce chování z rodiny...), na kolik je můj problém objektivní, tj. jsou tu opravdu zásadní rozpory, na kterých nejde pracovat, a je to tedy důvod k rozchodu. První setkání pro mě bylo náročné - nové tváře, různé pocity k nim - sedneme si?, nebudou kritičtí?, stojí mi za to se takhle přemáhat? Naštěstí to stálo za to. Ivan je výborný koordinátor, dobrý vypravěč a skvělý posluchač. Naneštěstí (naštěstí?:) pro Vás vás poslouchá a zároveň čte pod čarou, takže nakonec zjistíte, že jste si nemysleli, co jste si mysleli, že si myslíte. A to, že Vám naleje sklenku čistého vína, někdy pořádně rozesměje. Anebo naopak, podle toho, jak se berete vážně. Skupinovka je neuvěřitelnou směsicí různých povah, názorů a věků. Přesto jsme se v našem případě velmi rychle sjednotili, částečně poznali a neuvěřitelně sblížili. Myslím, že se nakonec nikdo nestyděl, necítil trapně nebo provinile a já si téměř v šoku uvědomila, jak nás napříč našimi světy trápí podobná, ryze lidská, témata. Jak o sobě v podobném duchu pochybujeme, stejně chybujeme... Každé setkání mělo teoretickou část, kde jsme sbírali informace, čeho si ve svém běžném životě všímat (tj. lovit stíny). Přes počáteční zmatenost, kdy jsem si myslela, že snad ani stíny nemám, se začaly nějaké objevovat. A musím říct, že potkat je, pojmenovat a trochu s nimi zapracovat znamenalo obrovský úspěch. Každý krok, který mi umožní posunout své chování na vědomou úroveň, je zásadní! A zrovna stíny jsou ti generálové na nevědomé úrovni, kteří nás nutí se chovat podle nich. Člověk se jimi řídí, je jimi spoután a je díky nim i zranitelný. A kdo by si tohle přál vědomě?

Jaký výsledný pocit ze skupinovky mám? Pocit obohacení, že jsem rámcově pochopila techniku lovení stínů, na které mohu do budoucna pracovat a kdykoliv se k ní vracet. Potom cítím vděk za to, že jsem trochu s vyhrnutými rukávy oprášila kouty své mysli, kam bych se sama rozhodně neodvážila a přineslo mi to pocit prozření (a trochu i shovívavost sama se sebou), proč se někdy chovám, jak se chovám. Uvolnila jsem se a začala se více projevovat bez strachu, co si ostatní pomyslí. A ptáte se, jak dopadl můj vztah? Dozvěděla jsem se to, co jsem si myslela už předtím. Že všechno závisí na mně:) A protože už o sobě víc vím, rozhodla jsem se na sobě dále pracovat v interakci s partnerem. Je mi dobrým zrcadlem a krom toho, díky němu vidím své stíny nejzřetelněji. Kdy doporučuji do setkání jít? Když chcete pracovat na sobě, pochopit se, zasmát se nad sebou a přijmout se takoví, jací
jste, to je totiž ten zaručený recept na spokojenost, který všichni hledáme:) Ivane díky

 

Alžběta dzvonikova(zavináč)gmail.com

Zpět