Vánoce 2000

10.10.2010 00:00

    Bylo mi fajn. Vlastně od té doby, co jsem ji poznal , mi bylo pořád fajn. Poprvé jsem ji uviděl na zdokonalovacím kurzu angličtiny. Seděla vedle mě a tak nějak prosebně se podívala. Zaujala mě. Pozval jsem ji na Coca-colu a strávili jsme spolu moc hezký večer. Měla nádherné černé vlnité vlasy, velké hnědé oči a rozhodně nevypadala na evropanku. Byla štíhlá, dobře rostlá a stejné byly i její nohy. Přesně můj typ. Pracovala ve směnárně na letišti a bylo jí osmnáct. Mně táhlo na třicet, cestoval jsem po světě a pro zahraniční obchod dělal průzkumy trhů. Něco málo jsem už viděl a něco málo zažil, ale tohle stvoření se mnou úplně zatočilo. Netlachala zbytečnosti, občas odpověděla a hlavně poslouchala. Stále jsem měl nepříjemný pocit, že ji nedokážu zaujmout, že se každou chvíli zvedne a odejde. Pořád jsem mluvil a mluvil, jen aby mezi námi nevzniklo trapné ticho. Měl jsem z něho strach , strach z toho, že si bude myslet, že jí nemám vlastně co říci, že ji chci dostat jen do postele . Stejně si to myslela, ale neodešla. Neodešla ani příště, ani potom. A já myslel jenom na ni. Čas mezi schůzkami se mi zdál nesnesitelně dlouhý. Nevnímal jsem okolí, přátele, nikoho. Dny se nekonečně vlekly, večery jsme pravidelně trávili v útulném baru, kde se šetřilo světlem proto, aby se nemuselo šetřit na hudbě. Zapomínal jsem na okolní svět, na všechno. Viděl jsem jenom ty její velké oči, poslouchal jen její duši. Vyzařovala z ní horkost, ohromná touha žít a radovat se. Čím víc jsem ji poznával, tím víc jsem ji miloval. Jednou jsem ji chtěl políbit. Bez záměru, jen tak, prostě jsem cítil, že musím. Odmítla mě, laskavě , mile, s úsměvem, jen mi řekla, abych to nezkazil. A já to nechtěl zkazit. Začal jsem opravdu toužit, chtít. Dotyky rukou byly jen jiskérky, živící plamen v mém srdci. Snad jsem nevydržel a jednou řekl něco, co nebylo vhod. Bez řečí se zvedla a odešla. Běžel jsem za ní. Stála na silnici, očí plné slz a mlčela. ?Vždyť já tě mám rád.? --- Dlouhým , žhavým polibkem jsme vstoupili do nového světa. Světa plného lásky, citu a porozumění. Ta horkost, která byla cítit z jejího dechu, ba z celého těla, se konečně prorvala na povrch. Bylo vzrušující krotit její tělo, splývat s ním a utápět se v něm. Každý projev něhy mnohonásobně opětovala, byla vděčná a hrdá zároveň. Nemělo smysl nic předstírat, vše bylo přirozené a oboustranné.

    Pak přišlo období, kdy jsem často odjížděl na služební cesty. Shledání bylo vždy ve znamení vášnivého vyznání, zároveň smutné, plné obav z dalšího odjezdu. Přišlo léto a sním i první společná dovolená pod stanem. Zkouška odolnosti, vytrvalosti a důvěry. Krátce na to svatba. Získal jsem ženu, kterou milovat je málo. Život plný starostí, problémů a neřešitelných komplikací přestal existovat, jakmile jsme byli spolu. Nebylo nic, co by nás oddělilo, kromě smrti. Kromě smrti, která jako by tušila. A chtěla.

    Nedělní výlet, modré nebe, slunce, zelené louky, stromy, štěstí. Řidič kamionu v protisměru usnul. Všude rozbitý plech a sklo, krev, vzduch k zalknutí, pak bezvědomí. Po třech týdnech mě probudili k životu. Nechtělo se mi, jako bych vnitřně cítil, že se mi nechce žít, že nechci žít sám bez milované bytosti. Lékaři moje obavy potvrdili. Byla na místě mrtvá. Nestačila ani zasténat. Ani se se mnou nerozloučila. Upadl jsem do hlubokých spánků, spánků bez konce, a po každém probuzení doufal, že se probouzím z hrozného snu. Měl jsem ji stále před očima, její siluetu, úsměv, zarmoucení, dychtivost, žádostivost. Byla zde, v mém srdci, v celém těle. Nedostižný přízrak, něco, co není, ale co bylo. Nevěřil jsem tomu, že jsem ji ztratil. Tak jako jsem nevěřil tomu, když mě po půl roce propustili s tím, že se opět mohu zařadit do normálního života. Pravda , byl jsem zcela zdráv, doktoři odvedli pořádný kus práce, až na duši. Duše žila mimo mé tělo, ve snech, v iluzích. Obden jsem nosil květiny na hřbitov, a přitom jsem byl sám mrtvý. Nevnímal jsem svět, nevnímal jsem nic. Jenom moji bolest a pocit viny. Nebyl jsem schopný bavit se s jinou ženou, zaflirtovat, zažertovat. Stával se ze mne poustevník, podivín, o kterém se začínalo šuškat.

    V práci jsem později našel ztracenou chuť do života. Začal jsem častěji vyjíždět za hranice, pracoval jsem ve dne v noci, až přišly štastné vánoce roku 2000. Tehdy jsem dělal průzkum trhu v řeckých Athénách. Večer jsem se procházel po osvětlených, zářících, přelidněných a svátečně vyzdobených ulicích města. Nahlížel jsem do výloh, do oken, za nimiž si blízcí dávali dárky, ale nahlížel jsem i do vzpomínek. Padla na mě tíseň. Štědrý večer, daleko od domova, ani svíčku na hrobě jsem nemohl zapálit. Při tom smutném vzpomínání jsem se dostal až na okraj města. Ani jsem nepostřehl, jak se rušné ulice změnily v tiché, čistě býlími domky roubené uličky. Skutečně jsem nebyl schopen říci, kde se vlastně nacházím. A v té zvláštní, sváteční , ale neskutečné atmosféře prosycené smutkem pojednou klepu na dveře. Nevím proč, nevím, co mě k tomu přivedlo. Cítil jsem jen, že nechci být ten večer sám, sám se svými myšlenkami, sám se sebou. Dveře se otevřely a já uviděl dvě rozzářené dívčí oči, přitom tolik vyděšené a volající. Musel na mě být hrozný pohled. Pohled na člověka překvapeného, nevěřícího a ztuhlého hrůzou, pohled na člověka , který cítí, jak se mu mozek obrací naruby, jak mu srdce přestává tlouci a všechno se pod ním boří. Na prahu totiž stála ona. Věrná kopie mého života, moje tělo, moje duše, moje láska, moje všechno. Nebyl na ní detail, který bych neznal, nic nového, nic nečekaného. Z hrdla se mi dralo: "Lásko, to není možné, miláčku!", ale ona ustupovala. Ustupovala a s hrůzou v očích hleděla na šílence, na blázna, který ji snad chce ublížit. Nerozuměla a mlčela, nekřičela, jen zhluboka dýchala. Zhroutil jsem se při prvním dotyku její ruky. Nebyla to chladná ruka smrti, naopak, byla to ruka života. Tolik teplá, skutečná, živá.

    Přišla mne navštívit do sanatoria. Vlastně ani nevím, jestli to bylo sanatorium. Na nic se neptala, moji řeč neznala. Seděla u mé postele a dívala se. Byla to ona. Měla nádherné vlnité černé vlasy, velké hnědé oči, byla štíhlá, dobře rostlá a stejné byly i její nohy. Občas promluvila, nerozuměl jsem jí. Nikdy jsem řecky neuměl. Nevadilo mi to. Byl jsem u svojí lásky, u svojí vyvolené bohyně. Žiji, nebo jsem mrtvý? Nevím, je mi moc příjemně. Už zase, navždy. Duše se našly, svět zmizel, jen vesmírná hlubina času, nekonečný prostor a ticho. Někde, v jeho hloubi, vzplála supernova.

Zpět