Praxe sebeuvědomování

22.02.2020

© Ivan Olenič

Od chvíle, kdy v našem raném dětství oddělíme JÁ od ONI, vytváříme svůj sebeobraz, naše vědomí o nás samých. Poctivě se snažíme a chceme být dobří. Hlavně v naší mysli, v představách, které žíjeme jako nenaplněné sny. Poznat, jak moc se liší naše představy od našeho skutečného projevu, jak jsme vnímáni druhými, to je cesta k sebeuvědomování. Když pochopíme, jací opravdu jsme, nebudeme tolik ulpívat na iluzorní sebehodnotě, kterou musíme stále obhajovat a prosazovat. Uvědomíme-li si sami sebe a přijmeme-li se bez falešného sebeobrazu, objeví se moudrost a nadhled. Jak na to? Já si například kladu stále stejné otázky:

    - jak se liší mé vnitřní pocity od mého vnějšího projevu?

    - žiji svůj život tak, abych nemusel říkat nepravdu?

Cvičení:

Toto cvičení provádím při libovolném rozhovoru. Začínám s předsevzetím, že budu mluvit pravdu, nic než pravdu. Ve formálních vztazích je to jednoduché, těžší je to v těch osobních či intimních. Čím závažnější téma, tím lepší. Svůj protějšek o probíhajícím cvičení zásadně neinformuji! Jde o mou práci, o mé sebeuvědomění. Pokud se rozhovor vyvine tak, že v pravdě nemohu nebo nechci pokračovat či to dokonce není vhodné, cvičení končí.

Otázka:

  • jak dlouho jste to vydrželi?

  • Co jste si uvědomili?

Mám velmi oblíbenou obdobu tohoto cvičení. Jde o to, že požádáte osobu blízkou, aby se vás dle chuti ptala: "Na co právě teď myslíš?" Vaší povinností je odpovídat pravdivě, vaším právem je odpověď odmítnout. Odpověď "nevím" je zakázána.

Otázka:

    - kde se toulá vaše mysl?
    - jste přítomní?
    - dokážete být v odpovědi upřímní?
    - co jste si uvědomili?

Přeji hluboké sebeuvědomění.