Praxe sebeuvědomování
©
Ivan Olenič
Od chvíle, kdy v našem raném dětství oddělíme JÁ od ONI, vytváříme svůj sebeobraz, naše vědomí o nás samých. Poctivě se snažíme a chceme být dobří. Hlavně v naší mysli, v představách, které žíjeme jako nenaplněné sny. Poznat, jak moc se liší naše představy od našeho skutečného projevu, jak jsme vnímáni druhými, to je cesta k sebeuvědomování. Když pochopíme, jací opravdu jsme, nebudeme tolik ulpívat na iluzorní sebehodnotě, kterou musíme stále obhajovat a prosazovat. Uvědomíme-li si sami sebe a přijmeme-li se bez falešného sebeobrazu, objeví se moudrost a nadhled. Jak na to? Já si například kladu stále stejné otázky:
- jak se liší mé vnitřní pocity od mého vnějšího projevu?
- žiji svůj život tak, abych nemusel říkat nepravdu?
Cvičení:
Toto cvičení provádím při libovolném rozhovoru. Začínám s předsevzetím, že budu mluvit pravdu, nic než pravdu. Ve formálních vztazích je to jednoduché, těžší je to v těch osobních či intimních. Čím závažnější téma, tím lepší. Svůj protějšek o probíhajícím cvičení zásadně neinformuji! Jde o mou práci, o mé sebeuvědomění. Pokud se rozhovor vyvine tak, že v pravdě nemohu nebo nechci pokračovat či to dokonce není vhodné, cvičení končí.
Otázka:
jak dlouho jste to vydrželi?
Co jste si uvědomili?
Mám velmi oblíbenou obdobu tohoto cvičení. Jde o to, že požádáte osobu blízkou, aby se vás dle chuti ptala: "Na co právě teď myslíš?" Vaší povinností je odpovídat pravdivě, vaším právem je odpověď odmítnout. Odpověď "nevím" je zakázána.
Otázka:
Přeji hluboké sebeuvědomění a budu rád, napíšete-li mi do komentáře vaše zkušenosti.